Je krásné být Čechem. Co Čech, to muzikant. Ať si říká kdo chce co chce, muziku máme prostě v krvi. A bylo to tak vždy. Už feministické hnutí soudružky Vlasty svou válečnou lest založilo na hudebním citu našeho národa. Zatímco bouřlivák Ctirad očekával oduševnělou diskusi podbarvenou tklivou melodií, Šárka a její spolubojovnice po křídlovkové předehře spustily rock, který byl skutečně hard.

I husité svými píšťalami a zpěvem ohromili či snad lépe řečeno ochromili celou Evropu. Pravda, aplaus se neozýval, diváci vždy utekli. Avšak mediální úspěch byl nesporný. O pěveckém tělese bratra Žižky záhy věděla celá Evropa, a to navzdory tomu, že satelitní televize a internet byly ještě v plenkách, ba dokonce myslím, že v plenkách byly i samotné plenky. Evergreeny té doby známe dodnes. Rád bych věděl, kolik století vydrží popularita současného zemana Michaela Jacksona.

Nemáme však jen hudebně nadané bojovnice za ženská práva a husity. Hudbu jsme provozovali vždy rádi, a to na nejrůznějších místech. Hudební výchova existovala nejen ve škole. Například houslový virtuos Dalibor je důkazem toho, že systém převýchovy ve věznicích může nést své ovoce. Ještě, že tenkrát neplatilo třikrát a dost.

Hudba se samozřejmě vyvíjí. Remake „Kdož sú boží bojovníci“ by se pravděpodobně v hitparádě neumístil příliš vysoko, ani kdyby ho zpíval Kryštof. I když možná, že Čechomor by …

Vyvíjí se samozřejmě nejen hudba, ale i interpreti. Samotná hudba nestačí. K hudbě je třeba vždy něco přidat. Šárka přidala medovinu, husité ránu okovaným cepem. To už se nenosí, ale je třeba si povšimnout, že již v těch krásných starých dobách úspěch interpreta nezávisel na tom, jestli umí hrát či zpívat. Nejdůležitější je šmrnc. V době prorůstání eurostruktur se ovšem se šmrncem daleko nedostanete. Tento rys je třeba nazývat image nebo charisma.

Co to je? To je něco, co činí člověka zajímavého, odlišného. Kupříkladu zpěvák, který na rozdíl od ostatních svých kolegů zpívat neumí, rázem vynikne. Zbytek již dodělá stroj, který se správně a krásně česky nazývá šoubyznys. Vizážisté a krejčí udělají z přihrblého trpaslíka dobře oblečeného supermana. V krátké době tři nešťastná manželství a úspěšný prvovýstup na Sněžku se šnorchlem pak z neznámého hloupého Honzy udělají mediálně úspěšného Honzu chytrého.

Nakonec se mohou i najmout špičkoví autoři a složit pro něj dobrou písničku. Tu dobrou písničku může i náš interpret nahrát. Nejmodernější technika zajistí, že sám sebe nepozná. Na světě bude hit a SuperStar.

Z uvedeného vyplývá, že budoucí úspěšné hvězdy populární hudby je třeba hledat někde, kde s velkou pravděpodobností nejsou. Kouzlo takových konkurzů odhalil už Miloš Forman. Ne každý má ovšem jeho talent. Forman nám chtěl něco ukázat a donutit k přemýšlení. Tvůrci televizních pořadů chtějí jen zabít čas, možná i diváky.

Nejsme u prvního pokusu tohoto druhu. Lidská jízlivost a škodolibost, to je materiál, na kterém se dá stavět. Na celém světě neustále vzniká spousta podobných pořadů, které nutí k veřejné produkci lidi, kteří nic neumějí. A tyto pořady jsou úspěšné!

Například italská show Tutti Frutti nutila lidi ke svlékání. Oni se sice neuměli svlékat, ale občas se na to stejně dalo koukat. Tady by se to tedy ještě dalo chápat. V pořadech Zpívá celá rodina nebo DO-RE-MI a naposled SuperStar však zpívají lidé, kteří neumějí zpívat, a národ se zase baví. (Kdyby se aspoň svlékli. I když někteří zase ... radši ať to je takhle.)

V čem to vězí? Že by to ti dobří lidé neslyšeli? Že by se jim zdálo, že je všechno v pořádku? Národ muzikantů, který při nejrůznějších veřejných produkcích pravidelně vytleskává rytmus na lichou dobu po vzoru skandování „Ať žije první máj“, takový národ má samozřejmě nárok na zvláštnosti.

My prostě máme rádi vynikající, mimořádné, zvláštní jedince. My máme rádi SuperStars. My máme SuperStars všude. Evropský komisař, který nechce být Evropským komisařem. Premiér, který neumí vládnout. Prezident, který se neumí ovládat. Bankéři, kteří neumějí hospodařit s penězi. Manažeři, kteří neumějí řídit podniky. Poslanci, kteří neumějí hlasovat ani pít. Zpěváci, kteří neumějí zpívat. Promiňte, ale hledáme SuperStars! (I když já si myslím, že toho zpěváka, který umí zpívat, nakonec nějak najdem. Akorát nevím, proč se na to hledání musím dívat.)