Vůbec bych se nedivila, kdyby ve čtvrtek 29. dubna zbyly ve Futuru nějaké ty ručičky, nožičky, případně další části těl. Traband totiž hrál opravdu Domasa. Věrní fanoušci se dostavili v hojném počtu, natěšení, ale hlavně zvědaví – kam že to Traband zase popojel. Přibližný směr se dal samozřejmě již určit z ochutnávek během podzimu a zimy, ale placka je placka. A Traband, věrný své tradici, opět překvapil.

Začátek koncertu ještě patřil mixu starších kousků, vesměs z předchozího „komorního“ alba Přítel člověka, ale někde se mezi ně vmísila i historická, téměř kultovní píseň Marie. Pak už následoval víceméně nepřerušený blok nových songů, často i s komentáři od Jardy Svobody, jak ke které písni vlastně přišli. Za všechny mohu jmenovat zhudebněný příběh životní lásky Kalná řeka, geniální singl Indiáni, který je doprovázen neméně geniálním videem, nebo opravdu punkovou Co se v mládí naučíš.

Právě tento song možná jako jeden z nejlépe vystihuje současný posun Trabandu. Zdá se mi totiž, že míří dopředu, ale vlastně i hodně hodně zpátky, skoro jako by uzavírali kruh. Zejména hudebně, ale i textově se Trabant vrací ke svým punkovým kořenům, ještě mnohem dále k úsvitu než bylo období „zlatého dechna“ a desky Hyjé. Pokud tedy jde hrát punk s harmoniem a tubou – ale Trabandi dokazují, že jde. Pozor, tím se nechci jakkoli otírat o kvalitu textů, které si zachovávají svou obvyklou neuvěřitelně vysokou laťku a v některých případech jdou ještě výš (Kalná řeka, Indiáni).

Těsně před koncem koncertu se zřejmě Jarda Svoboda nad publikem smiloval a nadělil jim slušnou řádku těch největších šlágrů: Rytíře, Mraky, Černého pasažéra a Lano, co k nebi nás poutá. Nakonec už musel diváky doslova vyhnat slovy „dneska už opravdu nic nezahrajeme“ aby se masa lidí pomalu začala hrnout k východu z klubu. Zase jednou mohou milovníci české a hlavně chytré hudby vzpomínat na večer, na který se jen tak nezapomíná.