16.06.2022 12:43

Iron Maiden: Poslední dekáda (část III.) Doporučeno

Třetí část vzpomínání na Iron Maiden a cestě časem. I když tentokrát už vlastně nejde ani tak o vzpomínání jako o žhavou současnost. Respektive o poslední dekádu (a kousek).

V první části příběhu Iron Maiden jsme si připomněli historii do konce 80. let. Druhá část vzpomínek se zabývala obdobím od 90. let, přes turbulentní periodu s odchodem a comebackem Bruce Dickinsona, epizodu Blaze Bayleyho (který z toho bez vlastní viny vyšel jako smutný hrdina) a zakončili albem The Final Frontier.

Nejprve tedy pro formu a kontinuitu s předchozími články, zmíním, že po turné k albu The Final Frontier následovala další kapitola vzpomínkového turné s názvem “Maiden England World Tour”, které odkazovalo na turné “Maiden England ‘88” a také jeho těžištěm byla deska Seventh Son of a Seventh Son. Vlastně moc nevím, co víc k němu psát, protože ať máte jakékoliv výhrady k tvorbě Iron Maiden, o jejich koncertech platí snad bez výjimky základní  věc: jsou to skvělé show, kde se snoubí energičnost a živelnost s opulentní scénou a mnohými efekty (a v různých podobách zhmotnělým Eddiem, samozřejmě).

Nyní mi tedy zbývají poslední dvě alba. Obě bych rád uvedl hláškou, co jsem někde četl (a samozřejmě si nepamatuji kde, omlouvám se autorovi) a dovolím si volně parafrázovat: "Když uznávaní hudební umělci přechází do tvůrčí kmetské fáze, fanoušci po jejich nové hudbě chtějí pouze to, aby slušně obstála v porovnání s jejich staršími klasickými díly. “Jen se neztrapňujte”, to je vše, co od našich stárnoucích hudebních hrdinů požadujeme." Já k tomu dodám: málokdo čeká (a málokdy se stane), že takoví umělci postupují dále, posouvají své laťky a rozvíjejí své dílo v neztenčené kvalitě. A přesně to se daří “kmetům” z Iron Maiden.

V roce 2015 vyšel další studiový počin: album The Book of Souls. Pod obalem s jednoduchou podobiznou Eddieho jako woodoo šamana můžeme nahlédnout do duše Iron Maiden. Když byla avizována struktura alba (2 CD nebo 3 LP), trochu jsem se vyděsil, že většina písniček byla kolem 7 minut, 3 přes 10 minut a byla tam dokonce nejdelší písnička celé jejich historie v délce 18 min. Nicméně pravdou je, že delší kompozice vždy Maidenům slušely. A zde se to potvrdilo dvojnásob. Všechny songy jsou kompozičně pečlivě vystavěny, často mění tempo, jak je i Maidenů typické. Instrumentálně mi přijdou naprosto vymazlené. Můj subjektivní pocit je, že až na tomto albu byla plně využita síla 3 kytar. Přes to všechno musím říct, že Brucův zpěv vyniká snad ještě více než na dřívějších deskách. I když mužům se hlas s věkem horší, u něj mám pocit, že se naopak zlepšuje. A to se navíc před natáčením desky vyléčil z rakoviny jazyka.

Pro někoho může být negativum, že deska neobsahuje rychlé přímočaré kousky jako The Trooper, Run to the Hills nebo třeba Aces Hight. Je pravda, že asi jedinou vypalovačkou na desce je Speed of Light. Ale řada dalších písniček ukazuje, že můžou být rychlé (i když ne zběsilé), a přesto členité a ne-přímočaré. Z koncertního pohledu jsou skladby příliš komplexní a složité, aby je mohl jen tak halekat dav. Přesto to není koncertu na škodu (a klasiky tam budou vždy), o to více si písničky vychutnáte při poslechu, kdy můžete neustále objevovat nové roviny a nebo si užívat členitost. Nejdelší kompozice je finální Empire of the Clouds, která přes svou délku je diamantem zářícím na vrcholu pyramidy. To je neskutečná jízda, speciálně, pokud se zaměříte i na obsah, případně si pustíte video s dobovými záběry ilustrujícími děj.

Pochopitelně následovalo turné k desce (v našich končinách upravený setlist zároveň k výročí alba The Number of the Beast). To končilo v půli roku 2017, po něm začalo v květnu turné Legacy of the Beast world tour, které k nám mělo zavítat v půlce roku 2020. Světová pandemie covid-19 však měla jiný názor a koncert se dvakrát odložil, teď se uskuteční 20. 6. 2022 v Praze v Sinobo Aréně. 

Během covidové pauzy se ale kapela neflákala a nucenou pauzu využila k přípravě nového alba, které poněkud překvapivě vydala v srpnu 2021. Nazývá se Senjutsu a už název (stejně jako Eddieho podoba a grafika alba) ho usazuje do starého Japonska. Proti minulé desce se skladby trochu zkrátily (pořád máme 3 přes 10 minut, ale jen těsně), ale jinak jede v nastalém trendu. I zde je asi nejrychlejší písnička Stratego, pro mě je ale nejlepší věc celého alba následující The Writing on the Wall. K němu udělala skupina i skvělý animovaný klip plný mystických náznaků a odkazů.

Celkově bych o albu napsal dost podobné věci jako o předchozím. Nemyslím to nijak hanlivě, ani tím nechci říct, že by Maideni stagnovali. Jen si stále drží linii velmi komplexních kompozičně a instrumentálně silných skladeb s neméně silnými vokály neochabujícího Dickinsona. Jako u předchozí desky to nejsou líbivky na první poslech, ale jak se do nich posluchač postupně zanořuje, je pohlcen do jejich sítí.

Tím končím tento miniseriálek. Při stávajícím tempu vydávání desek bych viděl další díl tak nejdřív za 20 let. A ačkoliv jsem spíš optimista a přeji Maidenům vše nejlepší, netroufám si odhadnou, jak dlouho potlačí ještě kapelní káru. A budu doufat, že budou stále naplňovat výše zmíněnou hlášku o hudebních kmetech. Takže nemá cenu spekulovat, co bude za X let a sejděme se za týden v Edenu a  užijme si jistě super koncert.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že jste zadali všechny požadované informace označené hvězdičkou (*). HTML kód není povolen.