pátek, 25 říjen 2019 19:47

Eric Gales: Hendrixův odkaz řízlý dneškem Doporučený

Napsal(a)
Eric Gales na koncertě v Lucerna Music Baru 13. února 2014 Eric Gales na koncertě v Lucerna Music Baru 13. února 2014 Foto: Eva Makovská/musicweb.cz

Může za to Eric Gales. Alespoň pro mě. Jako pecka mezi oči mě totiž na youtube ohromila trochu opožděně muzika tohoto černého levorukého kytarového démona ze Spojených států. Ta živelná až živočišná spontánní hra i radost z ní! Reinkarnace Jimi Hendrixe? To napadne každého, kdo jako já, lituje, že atmosféru Jimiho koncertů už nezažije (nejuznávanější kytarový mág rocku zemřel, jak známo, 18. září 1970 v 27 letech).

A hle, dá se zažít atmosféra velmi příbuzná! Duch hudby Erica Galese jasně prýští z Jimiho odkazu - z té ledabylé bluesové houpavosti i výbušně se vzpínajících bleskových sól zároveň. Nechápu, jak mě mohl minout jeho koncert v Ústí nad Labem v roce 2013 a v Praze a Ostravě v roce 2014. Nicméně hned zjišťuji, že jeho hudba od té doby zase vyzrála a navíc... Eric je právě na evropském turné! V seznamu štací mě však mezi výčtem evropských metropolí upoutala štace nejmenší - městečko Poviglio v Itálii. Byla tu totiž douška... „IX. Hendrix Day!"

Hned bylo jasné, kam vyrazím. Byť právě tam bylo (bez auta) nejblbější možné spojení. Po letu do Bologni, vlaku do Parmy, 25 km taxíkem do hotýlku a 7 km pěšky (!), byla totiž neděle a to fakt nic nejezdí, jsem ale nelitoval. Už 9. ročník hudebního svátku na počest Jimiho Hendrixe, jehož byl v loňském roce Eric hlavní hvězdou, byl opravdu lahůdkou.

Kytarové nebe s hardrockovými laufy
(aneb AMP Vintage show)

Iniciátorem a motorem celého počinu je Asociace Vintage autority coby neziskovka s cílem propagovat a vytvářet akce kolem kytar zlaté éry (50. až 70. let), na kterých stálo nejdůležitější období moderní populární hudby. V sále s řadami stolů a stovkami (v přízemí elektrických, v patře akustických) nástrojů si připadá každý, kdo někdy držel kytaru v ruce, jako v nebi.

„O to jde," říká mi ve foyer nevelkého kulturáku Roberto Gandolfi, vůdčí duch akce i jeden ze zakladatelů asociace. „Ačkoli se naše akce zrodila jako výstava starých kousků, vysoká úroveň a kvalita vystavených nástrojů ji výrazně odlišuje od ostatních v Itálii i v Evropě. Pátráme po kvalitě, nejde nám o kvantitu. Vystavovatelé se mohou účastnit jen tehdy, obdrží-li naší pozvánku, což činí tuto událost výjimečnou - i díky butiku s nástroji, ale i díky vysoce kvalitním kytarám a všem efektům k nim. Zavítali k nám i mezinárodně uznávaní výrobci z Velké Británie i Spojených států."

 

 

Na nejednom z archaických lubových gibsonů vás zde zaujme cedulka se jménem, který známý jazzman na něj hrál v 50. letech. Řada blyštivých zlatých typů už se slavným přídomkem Les Paul zase dává vzpomenout na sound slavných bluesrockových, hardrockových i jazzrockových legend 70. let. Není nouze ani o další zvučné značky. To vše je doplněno lesem archiválií, od novinových výstřižků přes fotky po doklady, kterouže tu krasavici žhavil Eric Capton, Richie Blackmore, Jimi Page a jiní.

Občas zase objevíte raritku, která zaujme něčím jiným než ušlechtilým továrním rodokmenem - tu surovým dřevěným designem „dveří od chlíva," jinde vás pobaví banjo spáchané patrně kutilem s ozvučnicí z krabiček od kočičích paštiček. A abyste při tom zrakupřecházení a vesměs i možného hmatového polaskání neposlouchali jen více či méně zasvěcené chvalořeči nadšenců a sběratelů kolem, valí se na vás z pódia co půl hodinky sety světoznámých sól na tu kterou vystavovanou šestistrunnou šampionku. Na pozadí přitlumených základů nejslavnějších pecek Párplů, Zepelínů, Cream a dalších, tu naopak na vyžhavenou sólovku smaží známé chorusy zruční italští kytaristé, možná i firemní hráči výrobců nástrojů. Prostě zvukové rockové lázně spojené s exhibicí kytarových šperků a doprovodného nádobíčka - od boosterů a wah-wah pedálů, řečených u nás kvákadla, po třeba průhledné zesilovače či ve tmě svítící trsátka.

Před vystoupením si tu polaskání s některými modely kytarových veteránů ostatně nenechal ujít ani Eric Gales. Poté, co mu Roberto vyložíl, kdo na tuhle pamětnici hrával, zorientuje v historii akce i mě: „V tomhle městečku se nám zalíbil právě tento nevelký příjemný kulturní dům s divadlem. Poprvé jsme jen chtěli vzpomenout výročí Jimiho smrti formou odpolední Clinic (my bychom nejspíš řekli Křesla pro hosta..., který tu však na konec vždy i zahraje - pozn. red.) a večerního koncertu. Tehdy tu i náš kytarista-pamětník Alberto Radius s dalšími vzpomenuli na setkání s Hendrixem při jeho hraní v Itálii v roce 1968. Pořádali jsme akci jen pro zábavu, rozhodně jsme nečekali takový zájem. Postupně jsme přidali AMP room, Demoes and The Acoustic Lounge. A samozřejmě jsme rok od roku zvyšovali úroveň umělců."

Od třetího ročníku sem opravdu nezvou žádná kytarová béčka. Zavítali Američané Doug Aldrich (hrál u Whitesnake, Dia, Lady Gaga), Scott Henderson (Chick Corea a Jean-Luc Ponty a Joe Zavinul ve Weather Report nebo napříkald Tribal Tech), Stef Burns (Alice Cooper), Carl Verheyen (Supertramp), Brit Matt Schofield či Kanaďan Phil X (Bon Jovi).

Eric pod rentgenem

Při odpolední „klinice," tedy ping-pongu otázek a odpovědí s publikem, toho na sebe Eric prozradil na knihu. Škoda, že ani zkrácené přepisy těchto debat s hvězdnými kytaristy nedávají organizátoři na web akce... Tak jen tři ukázky v kostce:

Jak vnímá pověst, která mu kráčí v patách, že dnes právě on nese na bedrech odkaz Jimiho hry? Ano, jeho fascinující hudba ho prý ovlivnila silně a rád k jeho skladbám zabrousí. Častěji ale jen k motivům, od nichž se odpíchne a rozvíjí je po svém. Ale žijeme skoro 50 let po Hendrixově smrti! Má sice to jeho bluesové cítění taky v krvi, ale už naředěné či zahuštěné prvky jazzu, funky, jazzrocku i gospelu či rapu. To vše by jistě nějak dnes absorboval i Jimi. „Hraju prostě jako Eric Gales, či chcete-li Raw Dawg, jak mě přezdívají!"

Jak se jako left-hand hráč, tedy hrající na kytaru jako Hendrix vlevo, dostal k unikátnímu hraní na normální „praváckou," tedy jen otočenou kytaru? (Pro nekytaristy: Oproti běžnému posazu strun tak má tenké struny nahoře u palce a při sólování na nich musí tlustší basové struny svými pařáty jaksi nepohodlně překlenout, úplně jinak si musí též vyhmatávat všechny akordy... - pozn. red).

Jojo, to prý musí vysvětlovat všude! Hraje tak, i když vůbec není levák. Prostě proto, že se to tak od dětství učil odkoukáváním toho, jak hrál na kytaru jeho starší bratr - levák... Ostatně ani svým žákům prý neradí, na jakou a jak posazenou kytaru či jak mají hrát akordy... a to učí i leváky. Prostě se s nimi baví o tom, co, jak a proč hrát hudebně, ne technicky. Oni to musí slyšet a nahmatat si vše po sluchu a po svém... Dodávám, že bych je při tom vyhmatávání některých Ericových extraakordů lezoucích z jeho superhmatů na hmatníku docela rád viděl... A mimochodem běžné barré akordy s ukazovákem přes všechny struny u něho vlastně neuvidíte...

 

 

Mě na jazyku pálila otázka vnucující se po okouzlení z improvizovaného duelu Erica s jeho mladým basákem Cody Wrightem na Dunlop Booth 2017 v Anaheimu či z jejich společné hry a Codyho sól na koncertech, například na Keeping Blues Alive Cruise 2017 (najděte si na youtube - lahůdky!): Musela tedy ven: Je Cody zatím tvým nejideálnějším basovým spoluhráčem?

To jsem ale netušil, že sem už přijel Eric s jiným basistou, poslouchajícím asi v zákulisí za aparaturou připravenou k závěrečnému hraní po besedě... A tak nevím nemusel-li do odpovědi vsunout i kousek diplomacie: „Cody je jedním z nejúžasnějších basistů, s jakými jsem kdy hrál. Musím říct, že on je ale skvělý kytarista. Klidně bych mu i já mohl hrát basu, jako že už jsem ji taky dřív hrál. Neměl jsem proto problém požehnat Codymu jeho nové cesty v kariéře. Nikoho nedržím. V mém současném cítění zase jde o to, aby mi víc uzemněná basa s bicími dělaly pulzující grunt k výbojům a rozpínání mé hry všemi směry a navracení se k jeho dynamice."

Následující dvacetiminutová improvizace s kapelou toho byla důkazem - basa a občas klávesy - Orlando Thompson, bicí - Nick Hayes, drobné bicí nástroje, občas doprovodný zpěv - Ericova žena La Donna. Stejně jako večerní samostatný nářez.

Smršť tónů nad vlnami blues

Zprvu si sólista většinou jen sám pohrává se sledem decentně melancholických variací melodických a půvabně řazených zvonivých pa-akordů (sám přiznává, že mnohé ani neumí pojmenovat, ale nepotřebuje to...). Postupně je prokládá říznými výpady dílčích laufů, doplňuje drsnějšími rytmickými riffy, tu nakřáple šrotících, tu nabustrovaně hardockových, zvoucích obvykle ke hře už i kapelu. Z nich vystřeluje žhavě ostrým zvukem do stratosféricých gejzírů tónů, kdy se bleskovým prstům jeho pravého pařátu nataženého přes basové struny jako by nechce zastavit... Strhující střídání dynamiky, rytmu, harmonií, průzračně melodických ale i zahaleně brblavých a hned zase kvákavých sól, prokládaných vždy přesně natempovaným bluesovým hendrixovsky ledabylým zpěvem, tu hladkým, tu chraplavým. Volně přechází od volné improvizace k písním a naopak... Prostě spontánně servírovaná vydatná všehochuť všeho nej ze současného bluesrocku.

Zjevně si ji sám užívá s publikem. To když se labužnicky zašklebí i uličnicky zaculí poté, co na konec fráze lupne rozcabený extra-akord, kterým jako by překvapil i sám sebe a který tam sedne jak... však ten jadrný český příměr znáte!

Zjevně přitom sahá i po kouscích z některých svých 18 vydaných alb. Prostě zážiteček - jak z lahůdkově harmonických sledů, tak z odsýpající vášnivé hry. Už chápete, proč v mládí získal cenu za objev roku, přídomek zázračné dítě a proč si ho Carlos Santana vybral za spoluhráče při památném koncertu Woodstock 1994? Dokonce se dal slyšet, že Galese považuje za „...dnes jednoho z nejpodnětnějších a možná vůbec nejpodnětnějšího kytaristu!" A taky proč si s ním tak užívá při společných kytarových exhibicích sólistické souboje i Joe Bonamassa.

 

 

Takže - fakt stojí za to vyrazit na něj kamkoli! Myslím, že s tím pocitem odcházela i většina z 1200 návštěvníků akce a 300 účastníků koncertu z tohoto svátku rocku s Jimiho duchem spářeným díky Ericovi s kdečím z moderních výbojů téhle muziky...

A pokračování tradice zdejšího Hendrix Day? „Po dosavadním ročnících uvažujeme o novějším formátu akce v naprosto jedinečné lokalitě," říká k dalšímu ročníku akce Roberto. „V Povigliu, kde byla dosud akce založena na práci dobrovolníků, se naše možnosti již asi naplnily..."

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Ex post organizátoři na webu zveřejnili informaci o letošním jubilejním ročníku: proběhne v neděli 10. listopadu v Reggio Emilia, a to jako Vintage and Guitar Expo Italia / 10. Hendrix Day, tentokrát ve spojení kytar s autoveterány té doby.

Úroveň hostů uplynulých devíti ročníků organizátorům ani neumožňovala pozvat někoho, kdo by příliš zůstal v Ericově stínu. V těchto dnech organizátoři zveřejnili, že hlavní hvězdou, jíž bude patřit i večerní finalový koncert, bude Kee Marcell, zakládající kytarista švédské skupiny Europe! Prostě - i letos je to skvělý tip na výlet do severní Itálie (30 km od Modeny, 70 km od Bologni) pro ta pravá, Hendrixem odkojená, rocková srdce!

Pro magazín musicweb.cz napsal Karel Merhaut.

Další články

  • Rozhovor s Flook: Naše hudba neměla nikdy žádné hranice Rozhovor s Flook: Naše hudba neměla nikdy žádné hranice

    Roku 2008 oznámila britsko-irská čtveřice Flook konec, letos se vrátila na pódia s novinkou Ancora nominovanou na BBC2 Folk Awards. Do České republiky se vrací po dlouhých třinácti letech, fanoušci mohou očekávat energický set v pražském Rock Café. "Připravte se na subtilní oheň, hráčský důvtip a rytmickou sílu. Ti čtyři báječní lidé na vás z rohu hojnosti vylijí tolik velebného muzikanství, až se z toho málem zalknete," napsali o skupině v magazínu fRoots.

  • Foto: Ida Nielsen & The Funkbots, Jazz Dock, Praha, 11. 11. 2019 Foto: Ida Nielsen & The Funkbots, Jazz Dock, Praha, 11. 11. 2019

    V rámci koncertní šňůry Jazz čtyř kontinentů vystoupila v pražském Jazz Docku skupina Funkbots americké baskytaristky a zpěvačky Idy Nielsen, kterou proslavila její spolupráce s Princem. Z tohoto koncertu vám přinášíme fotoreport.

  • Foto: Kulturní úderka, Stará pekárna, 8. 11. 2019 Foto: Kulturní úderka, Stará pekárna, 8. 11. 2019

    Kulturní úderka nám zasadila řádný úder své potemnělé hudby v potemnělé Staré pekárně. Napadl mě příměr jejich hudby s Frankovkou - temné rubínové barvy, drsná tříslovina a i ta naše moravská kyselinka. Chuti někdy tvrdší, někdy více ovocné, někdy kořenité i sametové. Tak i takový byl nezaměnitelný zpěv kytaristy Štěpána Dokoupila. Koukněte, jak to tam vypadalo!

  • Joe Satriani vystoupí v květnu v Praze Joe Satriani vystoupí v květnu v Praze

    Joe Satriani zveřejnil první část svého nadcházejícího turné, ve kterém opět nezapomněl na Prahu. Celosvětově proslulý kytarový virtuos vystoupí v Praze v Kongresovém centru.

Více z této kategorie: « Zachraňme noty!

Další články z rubriky

Nejlepší metalové akce roku 2018 podle redakce Musicweb.cz

Iron Maiden, Ozzy Osbourne či Metallica. V letošním roce Českou...

Musicweb: Ohlédnutí za hudebním rokem 2017

Stalo se již naší tradicí, že s koncem každého roku...

Trochu jiné svátky: Vánoce 1914 inspirovaly mnoho hudebníků

Štědrý den je jedním z mála dní v roce, kdy...

Jak na metalové Vánoce?

Také vás neustále štvou pořád ty samé koledy dokola? Rok...

The Dubliners. Jedinečná atmosféra irských náleven v písních legendární kapely

Půl století parta vousatých sympaťáků z Dublinu oslňovala svět nejlepšími...

var sklikData = { elm: "sklikReklama_57358", zoneId: 57358, w: 728, h: 90 };