Violeta Parra: Pozapomenutá písničkářka z And

Chilská republika rozkládající se na západě Jižní Ameriky je pro Středoevropana dosti vzdálenou zemí plnou exotiky a nedosažitelnosti. Symbiotické propojení dvou zcela odlišných kultur dokázalo vytvořit autonomní umělecký obraz, který sice nepřesahuje do širšího povědomí, nicméně může nabídnout neobjevená hudební zákoutí. Takovým případem je i chilská zpěvačka Violeta Parra pocházející ze známé rodiny Parra.

Violeta Parra Violeta Parra Zdroj: violetaparra.cl

V podlouhle vypadající zemi, která se rozprostírá od And podél Tichého oceánu až k výběžku Ohňové země, žil před příchodem Evropanů na kontinent indiánský kmen Mapučů, zvaných také Araukáni. Později se na území usídlili ze severu příchozí Inkové. Následovalo období, kdy si území podmaňovali Španělé a dodnes je úředním jazykem španělština, nicméně obě kultury – původní indiánská i příchozí evropská – zde přežívají nejen jedna vedle druhé, ale především se ovlivňují a doplňují. Sice je někdy pro místní obyvatele či umělce těžké říci, kdo vlastně jsou, odkud pocházejí, protože to na první pohled zcela zřejmé není, ale vzniká tak zcela nová kultura.

V jižní části státu se 4. října 1917 narodila Violeta del Carmen Parra Sandoval, později známá pod kratším jménem Violeta Parra, do chilské věhlasné rodiny Parra. Patřila se svými sourozenci do první generace rodiny, která se zabývala uměním. Mezi její neznámější sourozence patří bratr a folkový hudebník Roberto Parra a především matematik a anti-básník Nicanor Parra, který se zapsal do moderního básnictví neotřelými verši a nyní patří k nejznámějším představitelům současné jihoamerické poezie.

Violetiny rodiče měli k hudbě velmi blízko. Její otec muziku dokonce učil, naopak matka pracovala na farmě, ale ve svém volném čase často zpívala a hrála na kytaru. V dětství se Violeta se svou rodinou několikrát stěhovala, až se usídlili ve městě Chillán, kde poprvé začala sama zpívat a hrát na kytaru spolu se svými dalšími sourozenci. Když bylo Violetě pouhých dvanáct let, její otec, kterého při hraní často pozorovala a hodně ji tak ovlivnil a naučil, zemřel, a její rodina se dostala do finanční tísně. Později začala vystupovat se sourozenci po různých místech v zemi a zpívali nejrůznější líbivé, spíše populární písničky pro obecenstvo.

Jako hudebnici a umělci ji ale pěvecké výkony se sourozenci ani repertoár nevyhovoval a chtěla se vydat vlastní cestou – zpívat tradiční folklór. Zprvu si vybírala skladby od argentinské zpěvačky Lolity Torres, které prezentovala v divadlech pod pseudonymem Violeta de Mayo. V této době již byla provdaná za svého prvního manžela Luise Cereceda a vychovávali tři děti. V padesátých letech se pod vlivem bratra Nicanora vydala hledat staré folkové skladby z celé země a nechala se je naučit od starší generace, aby tak přežívaly dál a mohly se dostat k většímu počtu posluchačů. Začala také skládat vlastní folkové skladby, které vycházejí z tradice země a navazují na formu i styl.

 


Naučila se taktéž hrát na chilský strunný nástroj gittarón, který má 24 až 25 strun, později na andský strunný nástroj charango i cuatro připomínající příbuzenský vztah mezi kytarou a loutnou. V této době moderovala i vlastní pořad v rozhlase. V roce 1955 navštívila Evropu, jelikož vystoupila na důležitém koncertě v Polsku, jelikož tato cesta ovlinila její další hudební i soukromé počínání. V době, kdy opustila rodnou zemi, jí zemřelo její nejmladší dítě – dcera Rosita Clara. Violeta se po koncertě zpět nevrátila a nějakou dobu strávila ve Francii, kde se přátelila s mnohými evropskými umělci. O rok později se přeci jen v rodné zemi objevila a natočila zde první LP. Věnovala se také psaní, vydala knihu Cantos Folklóricos Chilean (jednu z mnoha), která se zabývá hudební tradicí země.

Violetina tvorba je sice synkreticky založená, jelikož melodie a kytarový doprovod zaujímají stejnou důležitost jako text, ale dokáže do ní vtáhnout i posluchače, který španělský jazyk aktivně neovládá. Zpěvaččin hlas nepracuje s výrazným rozsah nebo vyšperkováváním pomocí kudrlinek či jiných ozvláštnění a ani se o nic podobného nesnaží. Jednoduše zůstává svůj, přednes zahrnuje všechny lidské pocity, které zpěvem dokáže vyjádřit i beze slov, ponechává si opravdovost, vyhrává si se změnami melodií i repetitivností, melancholií, smutkem i radostí z tance.

Sledujte jazz a blues na Facebooku:
 

Důležitým prvkem se rozhodně stává rytmika, která svou úderností a podprahovým apelem silně působí na posluchače a to ať již v podobě perkusních nástrojů nebo kytary. Jasný a výrazný rytmus doplněný o flétnovou složku se objevuje ve skladbě Arriba quemando el sol, ve které se dechový nástroj střídá s vokální linií, jež se dostává do tichých vypravěčských poloh i do vyšších čistě zpívaných. Kontrast spolu s uhrančivou rytmikou navozuje až šamanský dojem. Často také magično umocňuje motivika přírody, ve většině případů ptactva a cykličnost spojená s jak s rytmem, tak s vnímáním světa obecně. Všechny používané strunné nástroje kromě doprovodu také zaujímají roli perkusivní, jelikož mnoho skladeb je založeno na akordové bázi, která se s gradací písně umocňuje a je čím dál hlasitější.

V šedesátých letech potkala švýcarského flétnistu Gilberta Favre, se kterým nějakou dobu žila. Během této doby se věnovala i jiným druhům umění – především výtvarnému, které následně i vystavovala a básnictví, k němuž měla velmi blízko díky svému bratru Nicanoru Parrovi. Sourozenci si byli hodně blízcí a Nicanor (který se v září 2014 dožil sta let) o ní napsal rozsáhlou báseň Na obranu Violety Parrové.

„… Tvá bolest je uzavřený bludný kruh
který nezačíná ani nekončí
ale ty dokážeš překonat všechno
Violo podivuhodná.

Jakmile má dojít na tanec cueca
tvé kytaře se nikdo neubrání
dokonce i mrtví vstávají z hrobů
a jdou do kola ..."

(Úryvek ze sbírky Básně proti plešatění)

Když se Violeta navrátila z cest po Evropě, kde koncertovala v různých zemích včetně tehdejšího Sovětského svazu, Německa i Francie, založila pozoruhodné místo, kterému se španělsky říká Peña. Tento prostor byl v jejím pojetí velmi důležitý pro umělce, kteří se věnují folku a lidové tradici a právě Violeta této myšlence dala i reálný tvar. Tradici měla tato místa již od počátku 20. století. V budově, která spíše připomínala stan, pravidelně vystupovala se svým uměním spolu s dětmi.

Mezi její nejznámější skladby patří výběrově Que pena siente el alma, Casamiento de negros, Verso por padecimient, Rue rue se fue pal norte a především Gracias a la Vida. Poslední jmenovaná je symbolická pro latinoamerické hnutí Nueva canción, které se hlásí k odkazu tradiční hudby v Jižní Americe, ale i v Portugalsku a Španělsku. S folkovou vlnou, která se projevila i v Severní Americe a v Evropě, se datuje od 60. let, ale největší rozmach trval až do 80. let. Píseň se proslavila také díky mnohým cover verzím, jelikož její interpretace se zhostila i americká folková zpěvačka Joan Baez, ale taktéž se skladba dočkala například finské, švédské i argentinské verze.

 

 

V posledním období svého života napsala skladbu Volver a los Diecisiete (Mít znovu sedmnáct pozn. red.), kterou kritici považují za jednu z jejích nejsilnějších skladeb, která propojuje folk s popovou melodičností. Zpěvačka spáchala sebevraždu zastřelením krátce po dopsání zmíněné skladby, 5. února 1967. „Návrat do sedmnácti let, po uplynutí staletí, je jako šifra bez vědění…“ zpívá Violeta v prvních verších písně. Důvody, které ji dohnaly k tragickému konci, nejsou známé. Violeta Parra a její odkaz ovlivňují nadále mladé hudebníky i za podpory jejích dětí, které se aktivně věnují hudbě dodnes. Rodokmen rodu Parra již dnes čítá čtvrtou generaci aktivně se zabývající uměním - herectvím, folkovou hudbou či muzikou jiných žánrů.

V roce 2011 se chilský režisér Andrés Wood ujal režie filmu Violeta odešla do nebe (Violeta Went to Heaven), který vypráví její životní příběh od dětství v chudobě až po slávu v dospělosti a vznikl dle pamětí jejího syna Ángela. Zajímavou náhodou je fakt, že zpěvačku ve snímku ztvárnila herečka Francisca Gavilán. Příjmení Gavilán je v překladu ze španělstiny slovo pro druh dravce - krahujce - a přesně takto Violeta pojmenovala jednu ze svých nejdelších melancholických skladeb El gavilán, gavilán. Pro Chile byla tehdy její smrt velkou ránou, stejně tak pro její rodinu, jak je zřejmé z básně bratra Nicanora:

„... Ale já už nedůvěřuji slovům
proč teď raději nepovstaneš z hrobu
a nezpíváš
                   netančíš
                                  a nepluješ
na své kytaře?

Zazpívej mi nesmrtelnou píseň
píseň která by nikdy neměla konce
jednu píseň jen jednu
                                       jen jednu
o víc nežádám ..."

(Úryvek ze sbírky Básně proti plešatění)

Napsal(a):

Zanechat komentář