Britská skupina Neonfly svým prvním albem Outshine the Sun vydaným v roce 2011 přinesla svěží vítr do žánru power metalu. Mladí muzikanti svou energickou hudbou nakazili řadu fanoušků a to nejen prostřednictvím reprodukované hudby, ale i skvělými živými vystoupeními. Neonfly vytrvale koncertují a i u nás jsme je mohli již několikrát vidět, naposledy předloni na vizovickém festivalu Masters of Rock, kde se objeví i letos.
V nabitém koncertním programu, kdy na pódiu během posledních let Neonfly předskakovali mimo jiné takovým legendám jako Sonata Arctica, Magnum či Dragonforce, si kapela našla čas na složení a nahrání nového materiálu. V rozhovorech členové kapely označovali nové skladby za vyzrálejší a celkový zvuk alba o dosti tvrdší oproti debutu.
Přečtěte si také: Rozhovor s Neonfly: Druhé album bude tvrdší a vyváženější
Album s názvem Strangers in Paradise se objevilo na pultech 28. listopadu 2014 a jen pohled na obal dal znát, že to Neonfly myslí s přitvrzováním vážně. Inkoustová modř přebalu vypadá až zlověstně temně ve srovnání s nablýskanou lodí na debutu. Avšak vyobrazená kérka obsahující spoustu metalových klišé od růží a rytířských přilbic po lebky a draky působí mírně opačným dojmem, a rozveseluje obal lehkou nadsázkou.
První skladba Whispered Dreams vás zarazí do země majestátním nástupem, jen proto, aby vás následně nadnesl hladký hlas Willy Nortona. Netrvá dlouho a spolu s ním si začnete prozpěvovat líbivý refrén, který by svou chytlavostí mohl směle konkurovat titulním songům z Disneyho filmů a dal by se stejně tak dobře nenávidět, jen kdyby nebyl tak zatraceně dobrej. I přes poměrně temný text o smlouvě s ďáblem je Whispered Dreams vesele znějící skladbou a temnota rezonuje jen v posledních tónech, při kterých Willy řve příslib plamenů pekelných.
Následující Highways to Nowhere je celkově nejtemnější skladbou alba. Klávesami podbarvené hřmění kytar společně s agresivně naléhavým zpěvem drtí posluchače. Stísněný efekt umocňuje až depresivní text o jednolitosti společnosti a života v ní. Highways to Nowhere ukazuje, že Neonfly dokážou zaujmout i ve více heavy polohách a nejsou jen nějakou happy metalovou kapelou.
Better Angels se přes tvrdě znějící prvotní kytarový riff ukáže jako pohodová skladba. Avšak nenechte se zmást baladickým motivem a akustickou kytarou v první sloce, Angels postupně gradují v monumentálnosti a sbory podpořený Nortonův zpěv ke konci člověka zvedá ze židle. To až čtvrtá skladba Rose in Bloom je klasickým slaďákem. Srdceryvná omluva bývalým milenkám o tom, že láska stejně jako růže uvadá, jistě rozslzí armádu fanynek. I cynikovi jako mně se při lkavém tónu kytary při sólu drala slza do oka.
Orchestrální intrem začínající Heart of the Sun je dle mého nejepičtější skladbou alba. Její epičnost není daná jen výraznými aranžemi, vzletným zpěvem a údernými kytarami, ale také textem o boji proti temnotě. A tak se vám může stát, že při poslechu sóla zahlédnete na slunci zářící zbroj a proti noci napřaženy meč.
Stejně jako na předchozím albu je šestá skladba čistě instrumentální. Aztec Gold začíná výraznými údery bicích zvýrazněnými orchestrem, které následně uvolní místo mečivému zvuku dud. Ke slovu se samozřejmě dostanou i kytary, ve skladbě Frederick Thunder a Patrick Harrington vystřídají několik různě znějících nástrojů. Ve výsledku je tak skladba stejně bohatá a pestrá jako poklad, na který svým názvem odkazuje.
Bojová píseň Fierce Battalions uhání ve zběsilém tempu tak, jak by se obrnění rytíři rozbíhali do boje. Právě zvuky boje a řinčení zbraní okoření skladbu v její klidné pasáži, ale krom těchto pár chvil skladba nedopřeje posluchači chvilku oddechu. Stejně tak následující Sons of Liberty, která však ničím nevyniká nad ostatní. Zajímavá je zde akorát pasáž po refrénu, kdy utichnou kytary a vynikne zvuk basy a samozřejmě Nortonův zpěv.
Předposlední Chasing the Night je nejkomplexnější a nejobsáhlejší skladbou alba. Úvodní akustické brnkání za šumu moře přebije po chvíli nekompromisní řežba, avšak skladba se dále rozvíjí, zpomaluje, zrychluje, zjemňuje a přitvrzuje. Norton tak pěvecky přechází od baladicky sladkého zpěvu, přes zpěv rockově zářivý až po agresivní křik. I zbytek kapely má možnost ukázat svou všestrannost a tak kytary chvílemi zní jako Bon Jovi a následně si Frederick Thunder vystřihne sólo jako od Dragonforce.
Závěrečná Falling Star je poklidným rozloučením. Ke zpěvu a akustické kytaře se postupně nabalí zbytek nástrojů, velice výrazná je zde orchestrální aranže. Skladba tak postupně nabírá na pompéznosti avšak ne na rychlosti. A když dozní poslední tóny utichající v dálce, zmocní se vás nostalgický pocit a nejspíš stejně jako já zjistíte, že se nechcete ještě se Strangers in Paradise rozloučit a okamžitě si pustíte celé album znovu.