Na programu večera byla celkem tři jména. První na řadě byli němečtí Lichtgestalt. V půl osmé byl klub ještě v podstatě prázdný a pod pódiem se krčilo pouze pár nadšenců. Přijde mi, že od dob úspěchu Rammstein se každá německy zpívající kapela snaží zuby nehty držet dvou zásadních pravidel. Nejlepší tempo je pochod a kytarové sólo je přežitek.

Také Lichtgestalt těmto zásadám přísahali věrnost. Líčení mělo asi navodit atmosféru léčebny pro sexuální devianty, což se tedy povedlo. K metalu nějaké to divadlo na pódiu patří, ale pokud není provázeno zajímavou hudbou, všechna ta gesta se rychle stávají nechtěnou parodií. Lichgestalt si zkrátka cestu k mému srdci nenašli a já jsem byl rád, že jejich vystoupení netrvalo příliš dlouho.

To následující Gloryful byli z trochu jiného soudku. Jejich energický power metal bez zbytečných kudrlinek mě rychle probral z letargie. Pětice vtrhla na pódium jako uragán a za necelou hodinu si ani na chvilku neoddechla. Prostor, vymezený pro pohyb jim byl hodně malý, hudebníci by se asi rádi rozběhli, ale nebylo úplně kam. Pod nimi se rychle vytvořil již slušný kotel a atmosféra začala nabírat na obrátkách.

Ne, že by se Gloryful snažili znovu objevit kolo vycházejí z léta prověřených postupů, ale protože jsou to kvalitní muzikanti a nechybí jim entusiasmus, přednosti snadno vyvažují jakýkoliv nedostatek. Nevím, jestli bych si někdy pořídil CD Gloryful - od svého vzniku v roce 2010 vydali už tři - ale zážitek z koncertu bych si kdykoliv rád zopakoval.

Na vystoupení Almanac jsem byl hodně zvědavý. Epický symphonic metal typu Rhapsody mě svou přeplácaností většinou spíš odrazuje, ale parta kolem Victora Smolskiho se s debutem Tsar (koncepční album zabývající se životem a osudy ruského cara Ivana Hrozného)  hodně vytáhla a rychle si získala moje sympatie. Deska je sice prošpikována vzdušnými, dlouhými kompozicemi, ale Smolskiho kytara je dokáže držet patřičně při zemi a dodat jim punc opravdovosti.

Celé pohromadě to navíc drží díky famózním výkonům všech tří pěvců - Andyho B. Francka (Brainstorm), Davida Readmana (Pink Cream 69) a nádherné Jeanette Marchewky. A musím s potěšením konstatovat, že naživo to zní zkrátka fantasticky.

Je fakt, že s tímto stylem produkce by se Almanac hodili spíše do větších prostor. Navíc s překvapením zjišťuji, že ačkoliv je jméno bývalého kytaristy Rage u nás dobře prověřenou značkou, sál není ani zdaleka plný. Na atmosféře to ale naštěstí není znát. Publikum sice nadšeně reaguje na starší kousky, ale je vidět, že i Tsara má spousta lidí zde dobře naposlouchaného.

Zvukař se snaží, takže i když jednotlivým zpěvákům čas od času vypadne mikrofon, zvuk je na hodně slušné úrovni. Jednotliví vokalisté dostávají dostatek prostoru, kde nikdo nad nikým zbytečně nevyčnívá. Těžko hledat nějaké vrcholy, celá mašina šlape od začátku do konce na plné pecky. Jen rytmická sekce, basák Armin Alic a bubeník Michael Kolar zůstává v posadí, nenápadná ale spolehlivá.

Středobodem celého vystoupení je potom epická Lingua Mortis Suite, přesněji části Innocent, No Regrets a Beauty z alba Speak of the Dead. Hudebníci byli viditelně potěšeni reakcemi na nový materiál a Victor slibuje, že se ještě letos dočkáme nového alba, které je již v podstatě složené. Druhý den potom Pragokoncert zveřejňuje zprávu, že Almanac letos vystoupí na Masters of Rock, kde budou natáčet živé DVD. Budoucnost tedy pro tohle seskupení nevypadá vůbec špatně.

Setlist Almanac: Tsar, Self-Blinded Eyes, Dies Irae (Rage), Hands are Tied, Nevermore, Suite Lingua Mortis (Rage), Unity (Rage), Children of the Future, No More Shadows, Straight to Hell (Rage), Empty Hollow (Rage)