Plné stavy hlasí Blues Alive pravidelně, přesto mám letos pocit, že je devětadvacátý ročník naplněný skutečně po okraj - barevný had z tváří bluesové scény, tuzemských i zahraničních fanoušků a šumperských rodáků je tak nějak vypasenější, od jednoho pódia k druhému se vine v prakticky nekonečných smyčkách. 

A to nesmím zapomenout na třetí z nich - v klášterním kostele hraje taky Jerron Paxton a Elijah Wald. Dvojice, která zdejší publikum upomíná na to, že kořeny blues mohou být často skryté pod nánosy popkulturních polopravd. Waldova opakovaná přítomnost na Blues Alive (prvně tu byl v roce 2021) je taky zásadní připomínkou, že festival drží tempo se světovým vývojem žánru. Jak jinak si totiž vysvětlit, že si čelní osobnost americké muzikologie v Šumperku s chutí zahraje, zapřednáší a uvede film podle vlastní předlohy? 

Zpět ale do světa, rozkročeného mezi kulturák a party stan. Tedy do míst, kde se odehrává hlavní program Blues Alive. Tuhle festivalovou podobu už možná uvidíme příští, jubilejní ročník naposledy. O rekonstrukci šumperské hlavní scény se mluví delší čas, a pokud bude současná forma brzy minulostí, je zapotřebí užít si ji naplno. Konec této éry je možná na spadnutí, je ale třeba zmínit, že v sobotu večer k závěru jedné významné etapy došlo definitivně - Marek Hlavica moderoval z dvaceti devíti ročníků Blues Alive celkem dvacet šest. A tenhle byl ten poslední. 

Teď už ale skutečně k úvodu. Ten je počas festivalových dní klasicky svěřován do rukou našich polských nebo slovenských sousedů a letos padla volba na druhé z nich. Netřeba připomínat, že historie Kiero Grande a Beans & Bullets je s Blues Alive pevně semknutá. Obě formace přijíždí do Šumperka opakovaně (část Beans & Bullets mnozí pamatují ještě z formace Kŕdeľ divých Adamov). Vždy s vlastním, nezaměnitelným zvukem, který se počas jejich působení na prknech kulturáku opakovaně vyvíjel. Slovenská scéna je stejně jako ta polská na festivalu etablovaná, a obě kapely lze bez nadsázky považovat za její zásadní představitele. 

Klíčový byl pro sobotu také úplný festivalový nováček. Američan Rett Smith se po konci lyžařské kariéry vrhnul na muziku. Jenže ne jako Vanessa Mae, Smith bral narozdíl od sportovkyně v sobotu hudbu odspodu, do publika házel společně s bubeníkem Valentinem Steinhausem kila garážové špíny, pro kterou většina lidí marně pátrala po basákovi. Jenže ten nikde nebyl. Atmosféru jako vystřiženou z DIY festivalů způsobili oba hudebníci bez problémů ve dvou. Smith ale precizní bordel střídal taky s post-punkovým halekáním nebo s intimní akustickou výpovědí. Přivést na festival spojený hlavně s tradicí takhle současný underground? Tady se to hodně povedlo. 

Ono to bylo parádní hned vedle i v Courtyard Stage - True Strays i Sari Schorr měli od začátku plný stan, dostat se na obě vystoupení bylo už z jejich kraje prakticky nemožné. Zatímco díky True Strays Šumperk zažil převážně příjemnou americanu, Schorr naservírovala zejména působivé písničkářství.

Plný byl taky zvuk GA-20. Bylo to jedenáct let, co se tenhle legendární zesilovač od Gibsonu vyráběl. Na vznik stejnojmenné kapely si Boston počkal skoro dalších šest dekád, Šumperk na jejich vystoupení pak dalších sedm roků. GA-20 hrají především chicagské blues, a toho je pravda, na Blues Alive přirozeně dost. Jenže tahle trojice měla sound neuvěřitelně vypiplaný. Jedna věc je sice důraz na oldschoolový aparát - zpěvák a kytarista Cody Nilsen to s publikem válel ale taky díky fantastickému hlasu. Na GA-20 jsem se, pravda, hodně těšila. Dostala jsem však mnohem víc.  

A závěr headlinerky? Eruptivní, tvrdý a bez filtru. Tečka Joanny Connor prodřela ve festivalovém deníku papír.  

Jenže tím by nebyl zápis do druhé letošní kapitoly úplný. Tlustou poznámku pod čarou tvoří v archivu Blues Alive taky popůlnoční jamy - i u sobotního, vedeného The Claudettes, stejně jako pro celý večer platilo, že jeho podoba byla tak nějak objemnější. V zákulisí se od začátku z muzikantů tvořila dost významná fronta, v Courtyard Stage byla krom letošních účinkujících slyšet třeba i mistrná foukačka Matěje Ptaszka nebo všehoschopná kytara Štěpána Kordíka... Pokud bude takhle hutné i finále, pak se festivalové nadšení opravdu vyleje z břehů.