Carla Bley v Jazz Docku představila své trio, ve kterém ji doprovází její manžel, baskytarista Steve Swallow, a anglický tenorsaxofonista a sopránsaxofonista Andy Sheppard. I když v tomto obsazení vystupuje kapela už přes 20 let, ani na vteřinu nezavládl dojem, že by muzikanti vykazovali známky únavy či nedostatku hráčské invence. Naopak, i bez rytmické opory bicích se skladby mohly pyšnit rytmickou přesností a nápaditostí, která vycházela ze všech tři muzikantů zároveň a dovolovala jim tak pouštět se do složitých změn tempa i všelijakých rytmických kudrlinek.

Koncert zahájila kapela trojskladbou Wildlife: Horns/Paws without claws/Sex with Birds, v níž okamžitě rozpoutala svou delikátní souhru elegance, důvtipu a virtuozity. V této postupně se rozvíjející hymně k přírodě nejsilněji zapůsobila prostřední část, v níž se jemně rytmicky kladené akordy na piano spojovaly s lahodícím zvukem Swallowovy baskytary za znění Sheppardova zpěvného sopránsaxofonu. Ten navíc Sheppard ke konci skladby přiměl k rytmickému pohvízdávání, které nápadně připomínalo ptačí cvrlikání.

Skladba Naked Bridges - Diving Brides, při jejímž komponování Carla Bley částečně vycházela z Mendelssohn-Bartholdyho svatebního pochodu, zase stavěla na dialogu jazzu a klasiky, v jejichž prolínání dýchala krása pečlivě zkomponovaných melodických partů piana a saxofonu a zároveň radost z volnosti improvizace. Groove postavený na zdvojených basových tónech piana a baskytary a jejich vzájemném doplňování poté doprovázel skladbu Healing power, jejímž prostřednictvím se trio jalo osvěžit a popřípadě i vyléčit ty posluchače, kteří se ten večer necítili fyzicky nejlépe.

Poslední skladba programu večera The Girl who Cried Champagne  — nepočítáme-li krátký přídavek — byla pro změnu v rytmu samby. Ta jakoby svými nonšalantními harmonickými změnami, rozvolněným, kytaru připomínajícím sólem na baskytaru a trefně prostou melodií saxofonu vybízela k oslavnému popíjení šampaňského, kterého se Carla, jak Steve Swallow prozradil, vždy domáhá po domnělém dopsání každé ze svých skladeb, i když se později ukáže, že daná skladba ještě zcela hotová není.

Podobně humornými příběhy tato trojice výjimečných muzikantů koncert příjemně zpestřovala a ačkoliv byli všichni tři oblečeni v černém a na pohled působili velice profesionálně, dávali všemožně najevo, že si sami ze sebe dokážou tropit šprýmy, a že žádnou zahleděností sami do sebe rozhodně netrpí. Tato přirozenost a bezprostřednost dodávala seskupení na sympatičnosti stejně tak jako uvolněnost a vlídnost, která ze všech hráčů vyzařovala. Carla Bley se tedy ve svých 78 letech české jazzové veřejnosti představila bez jakýchkoliv projevů okázalosti či pompéznosti, a to jako nápaditá skladatelka, výborná aranžérka a talentovaná pianistka v jedné osobě.