Pět mužů – dva mladší a tři starší – se ke zpěvu dostali hned s úderem osmé hodiny večerní. V neotřelém prostoru v pražském domě Hlaholu na nábřeží se tak posluchačům otevřelo místo, které v sobě skrývá dlouholetou tradici českého muzikantství, které čišelo z byst i komorně uspořádaného sálu. Právě prostor připravil pro koncert velmi vřelou, a zároveň intimní atmosféru, které zpěváci v zápětí využili.
Krátké polyfonní skladby byly vesměs pouze pěveckými kousky, až na dvě, ve kterých zazněla flétna a brumle. Jinak si vystačili pouze s hlasovými instrumenty a nechali tak promluvit tradici italského ostrova. Po několika kouscích se uskupení představilo v italštině, což nemělo v hledišti očekávanou odezvu, a tak se poté jeden ze zpěváků pustil do angličtiny. Škoda, že několik vět o duchovních a světských písních, které zaznívaly po celý večer, nemohl někdo představit v češtině nebo v plynné angličtině, jelikož se zpěvák očividně jazykem trápil. Nicméně když nechali promluvit své hlasy a prostřednictvím jich představili dlouholetou sardskou tradici, posluchač ihned jejich jazyku porozuměl i bez znalosti italštiny.
Ve většině písní zpívali pouze čtyři zpěváci, střídali se dle toho, zda byla píseň světská nebo duchovní, a jeden z nich vždy zpíval sólový nápěv, ke kterému se pak ostatní tři hlasy připojovaly nebo mu odpovídaly. Souhra různě barevných a různě položených hlasů tak vyjadřovala mnoho emocí, jelikož většina skladeb zněla velmi pochmurně a utrápeně. Těžký život pastevců ovcí, jež je tak typický pro Sardinii, se zhmotnil pomocí tradičních melodií a vřelé procítěnosti.
Polyfonie je velmi hravá hudba, která nabízí takzvaně něco navíc, ať už je to v podání mužských sborů jako jsou A Filetta, Tenores di Bitti nebo Albánský iso-polyfonický soubor. Právě tomu dostáli i Cuncordu e Tenore de Orosei (Orosei je město pozn. red.), kteří podali tradici s respektem, uchovali její tvář, ale přesto si ji očividně užívali a s radostí předávali publiku. Chvílemi připomínali i odkaz sibiřské Tuvy, která polyfonii v hrdelním podání zná také, byť je od Středomoří na hony vzdálená.
{youtube}XGiZIZpUFU0{/youtube}
Tradiční hudba často využívá citoslovcí nebo zvuků, které připomínají nebo vědomě napodobují části přírody. Jak již bylo řečeno, Sardinie je ostrov ovcí, ale také koz, a právě tato domácí zvířata jsou pro zdejší obyvatele obživou i každodenním životem. Proto byl slyšet jasný odkaz na mečení a bečení, které se ve skladbách neustále objevovalo.
Koncert, jež trval něco málo přes hodinu, tak nabídl posluchači nahlédnutí do dvou, zcela odlišných světů – do staré české tradice Hlaholu a do nejstarší formy vokální polyfonie ze Sardinie. Spojení, které na první pohled nemá společného jmenovatele, se vydařilo svou nevšedností. Čtyři zpívající Sardové v černém naklonění k sobě v kroužku a zakrývající si rukou jedno ucho jsou tak nezapomenutelným zážitkem pro hudebního fanouška, který rád objeví i notnou část kultury právě díky hudbě.
