Deštěm promočené publikum přivítalo táborské duo Kalle, které načrtlo směřování celého večera. Škoda jen, že mělo k dispozici tak málo času a do sálu proudící publikum bylo při poslechu rušivým elementem. I když hudba Kalle zní až trýznivě, nestahuje své posluchače dolů, ale dává postupně gradujícími kytarovými motivy volný průchod emocím, ze kterých až mrazí. Vtáhne a nepustí a vy byste si měli pustit jejich debut Live from the Room z roku 2014 nahraný v obýváku pouze na čtyřstopý magnetofon. I tím dokazují, že k natočení skvělé desky nepotřebujete příliš mnoho. Kalle stačí pouze specificky naléhavý hlas Veroniky Buriánkové a kytara Davida Zemana k tomu, aby mohli obstát i na jiných než jen tuzemských pódiích. Doufám, že členové Daughter v zákulisí ani nehlesli.

Na některé koncerty jdete s vysokým očekáváním a zklamou vás, jindy nečekáte nic a odnesete si mimořádný zážitek. Je tu ještě poslední a méně častá možnost, kdy dostanete přesně to, pro co jste si přišli. A stejně vám scházejí slova k vyjádření toho, co jste ten večer společně zažili. Nenapadají vás žádné výtky a člověk je prostě plně uspokojený. Vhodně vybraný menší klub plný cizích lidí, kteří však svým vzájemným porozuměním podporují mimořádně příjemnou atmosféru, profesionalita, perfektně sestavený sestlist a unikátnost každé písně i přesto, že jejich témata jsou poměrně totožná. Všechno do sebe pasovalo.

Skupina Daughter přijela představit letošní energičtější album Not To Disappear, ale nevynechala samozřejmě i písně z pomalejšího debutu If You Leave z roku 2013, které tentokrát pojala rockověji a dynamičtěji. Jako přídavek zazněl starší song Medicine, který podle svých slov zahrála naživo poprvé a to vyšel už v roce 2011 na EP The Wild Youth. Nebylo jasné, jestli ho vůbec měla v plánu, nebo se tak rozhodla až po žádosti z publika. Trio ve složení zpěvačka a kytaristka Elen Tonra, kytarista Igor Haefeli a bubeník Remi Aguilella doplnila na pódiu ještě další trojice. Eleně a Igorovi po každé písni asistent vyměnil nástroje, což začalo být časem úsměvné. Hlavní roli hrál hypnotický Elenin vokál, který k člověku jako by promlouval z dálky, dvě souznící kytary a reverb a delay. Nejednou jsem si vzpomněla na britské The XX.

Slova pro skupinu nejsou jen pouhou vycpávkou písní a vyplatí se jim naslouchat. Elen otevřeně odhaluje své zkušenosti a objevy na poli lásky a její ztráty, popisuje vnitřní boje, kterými si prochází každý z nás nebo vystihne ten okamžik, kdy stojíte zmatení na prahu dospělosti. Hudba Daughter nejvíc přijde vhod v situacích, kdy se cítíte na dně a potřebujete pocítit souznění se svým smutkem. U poněkud plaché, ale o to svůdnější a záhadnější frontmanky bylo znát dojetí z obzvláště citlivého a jejich tvorby znalého publika. Při písni Youth byla až překvapená, když většinu textu odzpívali lidé spolu s ní. Praha posílala směrem ke kapele doslova vyznání lásky a Elen je zprvu nesměle vracela zpátky.

Daughter v žádném případě nezapadnou v davu melancholických kytarovek. Od intimního písničkářství z prvního alba se posunuli až k téměř post rockovému zvuku a u nás evidentně byli a budou vždy vítáni s pochopením a nadšením publika. A to nejlépe v čase podzimní atmosféry.