Koncert byl původně inzerován do O2 arény, ale zájem byl menší, než pořadatelé očekávali a přesunul se do Fora Karlín. Nevím, jaké jsou kapacity tohoto nové prostoru, ale řekl bych, že i ten měl rezervu. Ale celkově to byla dobrá volba - o O2 aréně kolují zkazky o mizerném zvuku a množství fanoušků by se tam možná trochu ztrácelo. Ve Foru Karlín bylo tak akorát - ne úplně narváno, byl příjemný prostor, ale rozhodně to působilo zaplněným dojmem.
Večer otevřela slovenská Persona Grata. Tuto kapelu jsem viděl prvně a příjemně mě překvapila. Hráli příjemný progresivní rock, který ladil s hlavní hvězdou večera. Hudbu ozvláštňovala flétnistka Jana Vargová s flétnou. Skladby byly splétané a hudebníci ukazovali, že umí. Přitom ale jejich výkon nebyl sterilní, byl živý a hlavně zpěvák a kytarista se odvazoval. Člověku při jejich poslechu napadalo hlavně jedno: "Naprosto přesně chápu, proč si je Dream Theater vybrali na turné." A to je myslím pro tuto partu velká pochvala.
Podívejte se i na fotky z koncertu
Po nich nastala drobná změna stylu. Na pódium naběhli hardrockoví Black Star Raiders. Tato skupina je velmi mladá, založená nedávno, ale skládá ze z protřelých veteránů. Když se členové Thin Lizzy dali znovu dohromady, aby jeli vzpomínkové turné, nějak se v nich probudila stará chemie a rozhodli se pokračovat dál i ve skládání. Z úcty k zesnulému původnímu zpěvákovi Philu Lynottovi ale nechtěli používat jméno Thin Lizzy a tak vznikli BSR. K původním členům kytaristům Scottu Gorham, Damonu Johnsonovi a Ricky Warwickovi (který zároveň "obsluhuje" mikrofon) a baskytaristovi Marco Mendozovi přibyl bubeník Jimmy DeGrasso. Spolu v roce 2013 představili první album All Hell Breaks Loose a nyní představili i čerstvé album The Killer Instinct. S nástupem BSR zaplavila pódium doslova živá voda. I když pánové v letech, měli energie na rozdávání, hlavně z Wawricka sršela v proudech. Jejich hardrock amerického střihu byl přiměřeně neurvalý a divoký s klidnějšími a odpočinkovými chvilkami. Otevřeli skladbou Bound for Glory z první desky, pak následoval cover (dá se vůbec mluvit u této sestavy o coveru?) Thin Lizzy Jailbreak a následovala pecka z nové desky Soldierstown.
Celkově bych jejich set vcelku rovnoměrně rozdělen mezi obě první desky a hity Thin Lizzy. Myslím, že i když se stylově odchylovali od toho, co zaznělo před nimi a po nich, museli nadchnout každého. Jak nás učí fyzika, ta energie, kterou vyzářili se rozhodně neztratila.
Po celkem krátké přestávce a přestavbě na pódiu se všichni dočkali headlinera - Dream Theater. Než jsem je viděl naživo poprvé, bál jsem se, aby jejich set nebyl příliš studený a "akademický." Pak už jsem tu obavu neměl. A skutečně, v rámci možností byl jejich set akční a energický. Možná by si mohl zvukař víc pohrát se zvukem - zazněly stížnosti, že je to přebasované a zpěv trochu zaniká. Mě to se špunty a z jiného místa až tak nepřišlo. Ale když už jsem narazil na zpěv - zdálo se mi, že James LaBrie se ve výškách místy trochu ztrácel. To je ale jen taková kosmetická poznámka v rámci objektivity.
Protože se jednalo o výročí, zazněl poměrně vyvážený průřez celou historií Dream Theater, takže na své si přešel každý. Sama hudba byla podpořena slušným světelným parkem (i když přiznám, že občas bylo otravné, když silné reflektory svítily přímo do očí) a také velkou projekcí, kde běžely většinou tematické animace (nebo přímo filmečky) k dané písničce. Bylo tedy co sledovat, i když kromě Jamese ostatní moc neskotačili po pódiu, ale soustředili se na hru. Všichni, ale samozřejmě James nejvíce, udržovali atmosféru a náboj, odezva z publika jim to vracela a atmosféra byla skvělá. Když se přiblížil závěr a s ním přídavek Behind the Veil, ani se nechtělo věřit, že koncert je už u konce.