Druhý den festivalu začal netypicky projekcí filmu King Skate na hlavní stagi. Mezitím se na Moon stage sešlo úctyhodné množství lidí. Bylo to kvůli dešti, nebo kvůli výborné české kapele Ille, kterou však mainstreamová média stále opomíjejí? Skupina okolo zpěvačky a klávesistky Olgy Königové představila hlavně své loňské album Pohádky, které však dětem nepouštějte, ať neztratí iluze o vztazích. Musím přiznat, že deska na mě působí trochu monotónně, naživo však funguje skvěle, a to díky konejšivému hlasu Olgy připomínajícímu svou barvou Lenku Dusilovou, pochopitelným textům, se kterými se ztotožníte na první poslech, a jejím spoluhráčům, kteří umí „přitlačit“ na kytaru v tu pravou chvíli a posunout songy od popu spíše k rocku. A opět se v publiku objevily pochvalné výkřiky o kráse.
Na Radio Wave New Stage odstartovala soutěž Czeching 2019, na Nylon Jail bylo spíše pusto a prázdno, na Margo už začalo být v sále těsněji. Název alba i písní elektropopového projektu Anety Martínkové by zabral několik řádek, vážou se ke specifickým situacím v jejím životě a chytré a ironické osobní výpovědi je možné buď pozorně poslouchat, nebo se jen nechat unášet. Na pódiu byly ženy v přesile, jejich vícehlasy působily silně, sebevědomě a světově.
Nastal čas vyjít na chvíli na denní světlo a dát šanci rozjařeným Jungle na hlavní stagi. Britská neosoulová skupina připomněla svým stylem 70. léta a kapelu Crystal Fighters, která vystoupila na prvním ročníku festivalu. Prostou radostí z hudby rozvlnila těla a rozjasnila tváře návštěvníků. Falzet, funky basa a perkuse, v téhle džungli vás čeká jen příjemná nenáročná zábava.
Na britskou kytaristku Annu Calvi jsem se po promeškaném pražském koncertu těšila nejvíce, ale nakonec to bylo jediné vystoupení, které jsem vzdala. Drobná femme fatale sice efektně hrabala do strun a protahovala teatrálně každou hlásku, ale její živé vystoupení mě začalo brzy nudit. Nemohla jsem se ubránit srovnání se St. Vincent - o nějaké mistrovství ve hře na kytaru zde nešlo, spíš o efekt. Alespoň přítomnost baskytary by prospěla, na pódiu ji doprovázel jen bubeník a multiinstrumentalistka. Annu si příště užiju spíše na výborných deskách.
Ohm Square slibovali nejtanečnější set, jaký kdy odehráli. Podle masy tančících lidí svůj slib splnili. Legenda elektronické hudby, která u nás působí už od 90. let, ve složení Charlotte Fairman, Jan Čechtický a se stálým hostem na klávesy Mirkem Lackem na Metronomu započala své letní turné. Odlehčené drum and bassové a breakbeatové tracky, kterým dominoval poslední singl Closer, plnily dusné ovzduší zastřešené Moon Stage a vybízely k příjemnému uvolnění.
Originálním bodem v programu bylo vystoupení s názvem Hlasy svobody, v rámci kterého jak běžícím páse vystoupila řada českých zpěvaček různých generací s profesionální kapelou za zády a bez jediného samplu. Některé z nich ještě pamatovaly komunistickou cenzuru, jiné už tvořily ve svobodě. Koncert uvedla Olga Königová z kapely Ille se svou Holkou ve tvý skříni, pokračovala Bára Poláková s Poď si nebo Emma Smetana, Monika Načeva, Charlotte Fairman, Never Sol, Žofie Dařbujánová, Tereza Černochová a další. Největší prostor a aplaus měla Lenka Filipová, která vystoupila jen se svou klasickou španělkou a na přání pořadatelů zazpívala Zamilovanou, díky které získala svou typickou francouzskou image, a sama si vybrala Hope And Faith od Janet Robin, kterou opravdu rozjela. Možná stálo za to proložit jednotlivá vystoupení nějakým kratším proslovem k tématu, propojit jejich roztříštěnost, ale i tak Hlasy svobody představily různorodost ženského zpěvu u nás a určitou mezigenerační sounáležitost.
Přečtěte si také reportáž z prvního dne festivalu, na kterém vystoupil Liam Gallagher
V Primal Scream už sice zůstal jen poslední zakládající člen, ale Bobby Gillespie v růžovém obleku je ve svých 57 letech (zrovna na sobotu vyšly jeho narozeniny) ve skvělé formě. I když rozdělení Československa si už asi nepamatuje (viz jeho zdravice, že je rád zpátky), absurdní nařčení Rady Českého rozhlasu směrem k Rádiu Wave v roce 2008, že zahráním skladby Swastika Eyes propaguje fašismus, má dle svých proklamací stále v paměti. Ale nějaká historie v tu chvíli přestala existovat. Davy roztančily chytlavé písně z letos vydané kompilace největších hitů Maximum Rock 'N' Roll: The Singles. Tedy žádné novátorství, ale skupina vzala název alba doslova a průlet různými obdobími jejich tvorby působil nečekaně kompaktně. Vizuálně i hudebně povedené vystoupení.
I u dalšího headlinera bylo třeba ocenit nadčasovost. Praotcové elektronické hudby, skupina Kraftwerk, jsou na scéně téměř 50 let. Nepřítomní roboti v řadě, „dělníci hudby“, vypracovali základy, na kterých stojí západní muzika a nejen ta elektronická. Nemusíte být odborníci, abyste to na první poslech slyšeli a ocenili. Jejich typická futuristická prezentace – syntezátory a počítače stojí v řadě, členové skupiny působí odcizeně – byla doplněna slogany nebo geometrickými objekty a také 3D projekcemi, které v publiku vyvolávaly lehký úžas, mně však nakonec přišly nadbytečné. Multimediální show představila vizi utopické budoucnosti, která se však stává skutečností, viz třeba skladba Computer Love. Mechanická počítačová hudba a hlasy deformované vokodéry doprovodily mnoho tancem znavených návštěvníků festivalu směrem domů, odolnější menšina si mohla protáhnout tělo i noc s WWW nebo DJ setem Digitalism.
I když program festivalu na první pohled působil jako retro večírek, našli se v něm i progresivnější účinkující a ti „zasloužilí“ umělci předváděli povětšinou živelnou show, která potvrdila jejich v minulosti vybudovanou pozici. Rádio Wave zas díky dramaturgii na své stagi nabídlo vhled do mladé domácí scény. Festival Metronome má ve srovnání s jinými akcemi tendenci své návštěvníky rozmazlovat. Mají tak k dispozici komfort v podobě splachovacích toalet, dostatku možností kvalitního občerstvení bez front nebo prostorného, ale kompaktního areálu. Příjemnou atmosféru si už pokaždé vytvoří návštěvníci sami.