Před vlastním koncertem ovšem naladila diváky svojí půl hodinovou vsuvkou zpěvačka Malika Tirolien. Tato umělkyně původem z Guadeloupe si již vybudovala renomé v Kanadě, její vystoupení tak rozhodně nebylo nic nováčkového. Naopak. Zpěvačka, která přeskakovala od jazz popu k hip hopu překvapovala i přeskakováním ze zpěvu v angličtině do rapování ve francouzštině. Nutno dodat, že francouzština se k rapu výborně hodí.
Její koncert parádně ladil s nadcházejícími Snarky Puppy, ostatně její styl byla v podstatě popovější fusion zamíchaná z R&B, funku, hip hopu, jazzu a soulu. Sama Malika Tirolien se kolem Snarky Puppy již několikrát mihla a to konkrétně u alba Snarky Puppy Family Dinner Volume 1 či v spřízněné kapele Bokanté, kde se rovněž pohybují muzikanti ze Snarky Puppy.
V devět hodin večer ovšem konečně nastoupila hlavní hvězda – Snarky Puppy v desetičlenné formaci v sestavě Michael League - basa, bandleader, Shaun Martin – klávesy, Bobby Sparks – klávesy, Justin Stanton - klávesy, trubka, Jamison Ross – bicí, Nate Werth – perkuse, Chris Bullock - saxofon, flétny, Mike Maher – trubka, Bob Reynolds – sax a Mark Lettieri – kytara. Ač se to může zdát jako široká sestava, Snarky Puppy „umí“ koncertovat i v mnohem větších počtech, proto se tato verze dá považovat za spíše „skromnější“.
Sympatický leader skupiny Michael League zahájil večer písní Keep It On Your Mind, v níž se připojil nečekaně k široké sestavě klávesistů, až později se tak vrátil k osvědčené basové lince. Skladba z nové desky Empire Central hned ukázala, že skupinu zatím rozhodně neopouští tvůrčí duch, ačkoli sází na svůj klasický autorský rukopis nahození výrazného groovu podkresleného klávesovými prvky spolu s výraznou rytmikou a dechovou sekcí. Třešničkou na dortu je pak melodická stránky věci, kdy kapela takto působí pro širší posluchačskou základnu než pro experimentálnější a náročnější jazzové fanoušky.
Snarky Puppy v průběhu večera tak představili , stejně jako večer předtím na brněnském koncertu, v podstatě skladby z celého tohoto nového alba. Své vystoupení patřičně netradičně okořenili i přizváním českého klávesisty Jiřího Levíčka, kterého League představil jako svého spolužáka z University Of North Texas, s nímž jeden čas dokonce bydlel. Společně si tak spolu zahráli v skladbě Belmont. Dalším zajímavým hostem byl pravidelný spoluhráč Snarky Puppy, Philip Lassiter, který šťastnou náhodou měl další večer ( tj. dnes 24.10.2022 pozn. redakce) vystoupit se svojí kapelou v klubu Jazz Dock. Ten si s kapelou vystřihl krásné sólo ve skladbě Take It.
Večer se nesl v groovo-jazzo- funko-elektronickém hávu tak, že roztančil i mnohé návštěvníky plné Lucerny. Tvorbu Snarky Puppy lze přirovnat k malému orchestru, který ovšem nedisponuje smyčcovou a dechovou silou (až na samozřejmě přítomnou trojčlennou sekci), ale který v této moderní podobě přitahuje k jazzové fúzi i mladší publiku, a taková edukace se každopádně cení. Ostatně pro představu - groovová linka a melodie až jako kdyby navazovaly současnými postupy na funkovou éru Herbieho Hancocka.
Snarky Puppy je skupina plná skutečně vynikajících muzikantů, což se nedá popřít. Jediná výtka je snad v určité tempové zabředlosti, kdy už dochází k určitě recyklaci rytmických i melodických postupů. Kapela v tomto zatím ještě odolává monotematičnosti, ovšem nemá již k ní daleko. Pokud se dá hudba Snarky Puppy k něčemu ještě připodobnit, dalo by se říci, že se jedná o americkou odezvu na norské Jaga Jazzist. Ti jsou jednoznačně artovější a pro mnohé posluchače i možná méně stravitelnější. Každopádně, jak již bylo řečeno, Snarky Puppy patří dík, že umí ukázat, že jazz není rozhodně nějak zastaralý styl, a že naopak dokáže přitáhnout a naplnit zejména mladými posluchači (nejen) Lucernu.
Kapela se rozloučila s fanoušky osvědčenou peckou Lingus, která jako jedna z mála písní nebyla v setlistu z nové desky, a kterou si tak posluchači mohli v Praze vůbec poprvé v Praze poslechnout. Protože jak zkraje večera zmínil Michael League, v Praze ten večer vystoupili po mnoha letech až nyní. Ale hlavně že aspoň tak.
