Publikum jásalo, Nohavica vtipkoval a postupně se probral celým svým repertoárem. Došlo i na několik pro tento koncert připravených kousků. Ale to předbíhám. Hudebník ví, jak na své publikum, a i protentokrát sestavil koncert tak, aby si každý přišel na své. Rychlé melodie střídaly melancholické balady, známé skladby přecházely k nově složeným. Žánrová pestrost zahrnula pro Jarka klasický folkový rukopis, který obohatil o prvky šansonové, jazzové i klasickou hašlerku.

Několik málo minut po osmé hodině večerní zněly první táhlé opakující se tóny písně www.idnes celým sálem a za zvuku melodie pomalu vystoupal na pódium Jarek Nohavica za doprovodu varšavského akordeonisty Roberta Kusmierského. Hned zpočátku vsadili na několik skladeb z poslední vydané studiové desky Tak mě tu máš, ze které zazněla taktéž přemýšlivá Minulost. Po této melancholické skladbě se atmosféra lehce uvolnila a přešlo se k vtipu a novým skladbám. Jarek naučil posluchače refrén nové skladby, který vyjádřil dvěma slovy vše, o čem píseň je – U Příbora. Písničkář ještě doplnil, že skladba vypráví o americké pumě, která se neobjevila nikde jinde než právě u Příbora.

Několikrát za večer si akordeonista vyhrával se zvukem svého nástroje a dokázal pobavit publikum věrným napodobením vyzvánějícího telefonu nebo znělky na vlakovém nádraží. Jarek na něj při této příležitosti prozradil, že nyní nahrál své debutové sólové album s názvem Karuzela, z něhož zahrál jeden svižný kousek, ve kterém ukázal, jak si s nástrojem velmi dobře rozumí. V této skladbě se mísily rychlost, hravost i tradice. Robert Kusmierski ale nebyl pro tento večer jediným doprovodným muzikantem. Rytmus udával během některých skladeb přizvaný perkusista Pavel Plánka, který dodával skladbám jazzový ráz i údernější výraz.

V temné baladě Zbloudilý koráb Jarek více pracoval s hlasovým rozsahem a tesknost skladby ještě více umocnil klavírní doprovod. Ponurost se však ihned rozplynula s lehce upravenou verzí skladby Hlídač krav, při které publikum hlasitě zpívalo sloky i refrén. Nohavica si vyhrával s mnoha aluzemi nejen ve svých textech, ale i mezi písněmi, kdy představoval některé kousky nebo jen tak vtipkoval. Pronesl, že Polák a Ostravák zazpívají v Praze skladbu Berlín. Došlo také na zpěv Roberta Kusmierského, jelikož se s Jarkem Nohavicou prostřídali ve slokách. Vždy jedna sloka zazněla v češtině, a poté v polštině.

„Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí…“ je úvodní verš známé písně Mikymauz. Právě tuto skladbu nechal Jarek výstižně zaznít v rytmu metronomu, který po celou působivou píseň odměřoval čas. Nepatrná změna tak dodala písni ještě více naléhavosti. Publikum se roztančilo hned s prvními tóny skladby Jiný to nebude, ve které se opakující riff akordeonu střídal i překrýval se zpěvem. Píseň se pozvolna zrychlovala a i Jarkův hlas z nižších poloh gradoval až do posledního tónu. Dříve zmíněné napodobování vlakového nádraží se hned přeneslo do písně Dokud se zpívá ještě se neumřelo, kterou již zpívala valná většina posluchačů. Sice si v druhé sloce hudebník zazpíval rovnou kus třetí, čímž je promíchal a rým jednoduše nevyšel, ale s letmým „sorry“ se opět vrátil a sloku zopakoval.

Poté se všichni tři hudebníci uklonili a Jarek Nohavica pronesl, že nebudou zdržovat odchodem z pódia do zákulisí, protože by pak zase museli po schodech nahoru. Takže rovnou spustili zvesela a skočně Ostravu, kterou následně prostřídala jedna z nejvyvedenějších Nohavicových balad vůbec - Mám jizvu na rtu. Tato svíravá píseň vždy patří k nejvýraznějším při jeho živých vystoupeních, jelikož právě naživo ji dokáže pěvecky posunout ještě do naléhavějšího vyznění. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Přídavků bylo nespočet a mezi písněmi posluchači vykřikovali další názvy skladeb, které chtěli slyšet. Jarek Nohavica vtipně podotknul, že asi každý v publiku má jednu skladbu, kterou chtěl slyšet, ale on ji nezahraje. A pak přišel na paškál samotný Wolfgang Amadeus Mozart (Mocart nikoli Mozart, jak poukázal na svou výslovnost Nohavica). Lehce upravenou a pomalejší melodii Rondo alla Turca hrál akordeon a písničkář se pustil do své verze textu, ve které znovu tematizoval Prahu a Ostravu s velkou dávkou humoru.

Jedním z posledních přídavků byla skladba od Karla Hašlera, ve které oživil tradici kramářské písně, jelikož si vypůjčil melodii a refrén znějící To se nesluší, ale ostatní verše, stejně jako to dělávali Hašlerovi vrstevníci, satiricky dotvořil podle aktuálních událostí. Jarek Nohavica vtipkoval, když řekl, že všichni vědí, že až odejde z pódia, už se ten večer nevrátí s dalším přídavkem, ale také dodal, že závěrečnou skladbou bude Kometa. Však ještě poté zazněly další. Celý večer provázela uvolněná atmosféra, ve které propracované texty dostávaly nový rozměr. Nohavica si vyhrával jak s texty, tak se zpěvem, zahrál jak na akordeon, tak na dvě kytary, a oba přizvaní muzikanti skvěle doplňovali i doprovázeli hlavní hvězdu večera během více jak dvouhodinového koncertu. Umělec má stále tvůrčí energii, kterou s noblesou předvádí v nových kouscích. A tak závěrem zazněla Závěrečná: „…bim bam, zvedněme zadky a jdem dom.“