V roli hostů se představila domácí dvojice Irena a Vojtěch Havlovi, kteří se smyčcovými party, zpěvem a hrou na klavír pokusili navodit potřebnou atmosféru. Těžko jen odhadovat, do jaké míry byl Irenin nepřesvědčivý až stydlivý zpěv záměrem. Celkový dojem křehkosti tak bohužel působil poměrně rozpačitě.

Podívejte se také na připravenou fotogalerii

V případě hlavní dvojice mohli diváci zhlédnout lehce abstraktní černobílou projekci, kterou klavírista během koncertu pouštěl, a stal se tak sám sobě VJem. Z druhého počítače, který také obsluhoval přímo Jóhann, zazněla samplovaná kytara, ruchy či hutné basové linky. Do hry na klavír byly zapojeny i klíče, které nedopatřením zůstaly uvnitř nástroje i na začátku skladby, do které nepatřily. Bylo tak postaráno o kouzelně úsměvnou situaci, kdy umělec se vší elegancí klíče uklidil do kapsy saka.

Hudební partnerka, violoncellistka Hildur Guðnadóttir, něžně přizvukovala svým nástrojem, který díky práci s notebookem v některých partech samplovala a používala jako druhou melodickou linku. Rodačka z Reykjavíku se zapojila i vokálně a kromě vokalízy (zpěv beze slov) došlo také na zpívanou islandštinu. S přispěním techniky opět vytvářela podmanivý až snový dvojhlas.

Vystoupení bylo zabaleno ve velmi jemném hudebním kabátě a diváci poměrně ukázněně naslouchali. I tak se místy zdálo, že se hudba rozplyne a bylo slyšet i sebe menší ruch z publika. Nikoho tak jistě nepřekvapí, že se toto vystoupení nedá srovnávat s koncertem v Rudolfinu, kde Jóhanna doprovodil Pražský komorní orchestr. Tentokrát byli diváci svědky minimalistického a zcela intimního sdělení.

Dvojice se perfektně doplňovala, přičemž bylo díky komunikaci obou hudebníků zřejmé, že vývoj koncertu určoval skladatel Jóhann Jóhannsson. Sympaťák, který následně dorazil do foyer, aby se pozdravil se svými fanoušky. Hildur sice nedorazila, ale již při děkovačce bylo vidět, že má plné ruce práce, a tak bylo zřejmé, kdo získal veškerou její pozornost. Dítě zkrátka potřebuje svůj čas.