I když, popravdě řečeno, zpočátku to moc růžově nevypadalo. Bryan Adams s doprovodnou kapelou naběhli na pódium krátce po osmé hodině, aniž by měli publikum rozehřáté předkapelou. Hala se stále ještě zaplňovala nově příchozími (a nikdy se nezaplnila úplně) a ti se jen pozvolna začínali dostávat do správné provozní teploty. Nejpozději během Heaven už ale vše šlapalo jak mělo, publikum se rozhýbalo a začalo patřičně spolupracovat. A i na samotných účinkujících bylo náhle vidět, že si večer začínají mnohem víc užívat.

Několik písniček trvalo, než zpěvák poprvé promluvil k divákům. Ani potom ale tok písniček příliš nepřerušoval, většinou nahodil nějaký vtípek (Hello, I'm Bryan. And this is Life of Bryan), nebo představil některý z nových songů. V komunikaci s publikem je Adams již dostatečně zkušený a své diváky dokáže do děje na pódiu vtáhnout.

Pro potřeby písně If Ya Wanna Be Bad Ya Gotta Be Good si dal na čas, aby v hledišti vyhledal patřičně odvážnou fanynku, jejíž tanec potom přenášel na obrazovku na pódiu. Odměnou jí byly ovace celé haly a tričko s osobním věnováním. Patřičný improvizační talent zase projevil, když jeden z mladíků v první řadě požádal během přídavku svou dívku o ruku (což doprovodil zabrnkáním milostné melodie).

Celý večer byl ale v první řadě oslavou muzikanství. Všechny rušivé elementy ustoupily do pozadí. Scénu tvořila pouze ohromná zadní projekce s ukázkami videoklipů, nebo různými projekcemi, většinou černobílými a jinak nic. Místo záplavy barevných světel jenom obyčejné bílé reflektory. Hudebníci na sobě měli jednoduché černobílé obleky, připomínající uniformy. Kromě Adamse na se sebe sem tam strhával pozornost i vynikající sólový kytarista Keith Scott. Nejednalo se však o žádné výrazné exhibice, spíž občasné gejzíry virtuozity. Jinak Adamsova kapela šlapala jako dobře seřízený hodinový stroj.

Bryan Adams na svém pražském koncertu ukázal, v čem je jeho síla. Dokáže napsat píseň, která sice není komplikovaná a tudíž přijatelná pro rádia, ale zároveň není tuctová. Na téhle hraně dokáže balancovat už spoustu let a je jasné, že čas od času se vykloní na tu či onu stranu. Jenže, když na to přijde, Adams nemá problém parťáky poslat z pódia pryč a před své publikum si stoupnout sám s akustickou kytarou. Vystačí si s jedním světlem a koňskou dávkou charismatu, díky čemuž jeho písně obstojí i v tomto testu.

Bryan Adams strávil na pódiu pražské O2 Areny něco přes dvě hodiny. Dělal to, co by muzikanti měli dělat v první řadě (a často na to zapomínají) - rozdávání radosti. Ze života, z pohybu, z dobře odvedené práce. Nepředává žádné poselství, nechce ohromit, spasit nebo přesvědčovat. Chce bavit. Chce roztančit a rozezpívat. A v tom byl středeční večer nejlepší. Byl oslavou čirého muzikantství. A to není málo.