Čtenáři, který tento hudební počin nezná, nemusí nadpis dávat smysl, proto je na místě uvést věci na pravou míru. Laibach jsou hudebním křídlem slovinského, původně jugoslávského, uměleckého tělesa, nazývajícího se „Neue Slowenische Kunst“ a v rámci tohoto multižánrového projektu vyhlásili NSK v roce 1992 svůj virtuální stát. Tentokrát přichází Laibach s novým albem Spectre a součástí jeho konceptu je i jakási mezinárodní politická strana, kterou skupina svojí deskou podporuje. Laibach zkrátka mají svoji prezentaci dotaženou do nejmenšího detailu, na což jsou ale jejich fanoušci zvyklí už více než třicet let. Přestože pánové (a dáma) navštěvují Českou republiku poměrně často, koncert stál rozhodně za návštěvu, o čemž svědčil i slušný zástup diváků, u kterých se věkový průměr určitě nedostal pod třicítku. I tento fakt může svědčit o tom, že Laibach jsou naprosto dospělou kapelou, jenž si pro pražský koncert připravila profesionální show. Po osmé hodině legendy alternativní scény bývalého východního bloku nastoupily na pódium ve složení: bubeník, dva klávesáci, zpěvačka Mina Špiler, čas od času také obsluhující vlastní klávesový pultík, a nakonec samotný Milan Fraš, frontman a snad jediný původní vystupující člen kapely, působící tak trochu jako otec svých o hodně mladších spoluhráčů a vlastně celého projektu.
Přečtěte si také: Je možno dát si Lunchmeat i bez otvíráku?
Je známo, že Laibach dodržují na koncertech přísně zvolenou dramaturgii, proto první polovinu vystoupení tvořily kompletně všechny písně ze standardní edice alba Spectre. Po příznačném instrumentálním intru začal ansámbl s písní Eurovision, možná nejtvrdším a nejtemnějším kouskem z nového alba. Od tvrdých beatů, kdy se basy otřásalo celé divadlo, se Laibach postupně přesunuli k melodičtějším částem desky, až k pomalé Koran. V současné tvorbě kapely mají zásadní úlohu ženské vokály, což se projevilo i v živém provedení, kdy na jednu píseň Milan Fraš dokonce opustil pódium a nechal Mině Špiler plné pole působnosti. První polovinu setu završila klipová vypalovačka Whistleblowers, výrazná No History a nekompromisní Resistance Is Futile, před kterou naprogramovaný hlas předem oznámil divákům, že není vhodné při písni hajlovat. Tentýž hlas mezi písněmi občas pronesl nějaké rockové klišé, typu: „You are the best audience! We love you!“, což aspoň na chvíli nabouralo vážnou atmosféru, kterou Laibach na koncertech budují.
Následuje desetiminutové intermezzo s odpočtem běžícím na velkých plátnech, na nichž se během představení promítá projekce tvořící nedílnou součást vystoupení této slovinské formace. Při koncertu jsme za bubeníkem mohli spatřit cvičící sportovce, pochodující vojáky, kreslené obrázky z nějaké jugoslávské války, orální sex… – zkrátka pro skupinu klasické provokativní motivy. Po přestávce přišel na řadu výběr pravěkých hitů z nejstarších alb, následovaný dvěma peckami ze soundtracku k finskému filmu Iron Sky, který mají Laibach na svědomí. Na konec setlistu připadly tři covery, mimo jiné i Ballad of a Thin Man od Boba Dylana. Samozřejmě si publikum vykřičelo ještě přídavek v podobě jednoho coveru a nesmrtelné pochodové odrhovačky Tanz mit Laibach. Koncert symbolicky uzavřela píseň Das Spiel ist aus a kapela se s pražským publikem nadobro rozloučila. S respektem, byť s kamennými výrazy ve tvářích, které si všichni členové samozřejmě drží během celého koncertu, aniž by vypadli z role.
Koncert bez předkapely nakonec trval skoro dvě hodiny, o to však byl zážitek intenzivnější a rozhodně nebyla chvíle, kdy by se fanoušek nudil. Podpora nového alba byla vskutku mohutná, a i když se logicky nedostalo například na album Volk nebo na tvorbu z devadesátých let, rozhodně nemohl žádný fanoušek Laibach odejít z koncertu nespokojen. Samozřejmě za předpokladu, že do Archy nikdo nepřišel hajlovat…