Powerwolf a Epica. Dvě kapely, o kterých byste jen těžko řekli, že spolu vyjedou na turné. Přece jenom, německý power metal s nizozemským symphonic metalem na první poslech příliš dohromady nejde. To ovšem není důvod, aby se tato dvě vlivná jména nespojila a neuspořádala večer, na který bude nejeden fanoušek dlouho vzpomínat. Co naplat, hala Forum Karlín se naplňuje o dost lépe, když se v ní sejdou fanoušci různých kapel.
První rozehřívací kolo však měla na starosti německá female-front skupina Beyond the Black, která celý večer otevřela kouskem Lost in Forever. Technicky sice tato kapela špatně nehrála, po pár chvílích mi ale jednotlivé písně trošku splývaly dohromady. Zkrátka neurazí, nenadchne. Naštěstí se ale šestičlenní Beyond the Black zdrželi na pódiu poměrně krátce, a tak byl jejich set vlastně docela příjemnou přípravou na následující dění.
Tím nebylo samozřejmě nic jiného, než dlouho očekávaná show symphonic metalové kapely Epica, která svým fanouškům představovala nejnovější album The Holographic Principle. A jak už se na Epicu sluší a patří, vrhli se do plnění tohoto úkolu se ctí. Po úderném intru zazněly tóny Edge of the Blade a kdyby se na pódiu nesvíjela krásná zpěvačka Simone Simons, pozornost celé haly by se jistě upínala na bravurní světelné efekty.
Když už holografie, tak pořádná. Několik optických hranolů společně s lasery a velkými reflektory občas vytvářelo dojem, že se člověk ocitl uprostřed obalu desky The Dark Side of the Moon od proslulých rockerů Pink Floyd. Až na to, že místo psychedelických tónů se z repro beden linul někdy až operní vokál a drsné kytarové riffy. A i když Epice její nový tvrdší styl bezesporu sluší, na pořádný mosh pit to stále ještě nestačí. A to ani přes to, že se kytarista Mark snažil během kousku The Essence of Silence přítomné metalisty k pořádnému pogu vyhecovat.
Nevadí, jelo se dál. Isaac s Markem s kytarami přebíhali stage, Simone vypadala i na konci show stále upraveně a klávesák Coen přejížděl za bicími na svých pojízdných klávesách. Před krásně sehranou Unchain Utopia pochválila Simone Prahu a fanoušky, dav chvíli nekontrolovatelně skandoval a za pár písniček se již jelo do finále. Zazněla i vydařená Beyond the Matrix, dost možná nejlepší píseň nového alba...
Chvíli po odchodu Epicy ovládli pódium bedňáci a v rekordním čase bylo vše připraveno pro vlkodlaky Powerwolf. Ti si samozřejmě neodpustili nástup na pódium zakryté plachtou, která se s prvními tóny otvíráku Blessed & Possessed odporoučela k zemi. Zvuk následující Army of the Night během chvilky odvál celé Forum Karlín neznámo kam a všichni přítomní se ocitli v prazvláštním kostele právě uprostřed temné metalové mše. Nocí zněly skvěle nazvučené varhany Falka Marii Schlegela a kytaristé Matthew a Charles se chlubili svými novými kytarami. Nutno uznat, že Powerwolf během tří let zvládli vypilovat svou show téměř k dokonalosti.
Kdo měl až do poslední chvíle pochybnosti, toho přesvědčil hluboký hlas Attily Dorna během přisprostlé Coleus Sanctus. Došlo i na neodmyslitelné koncertní klasiky, takže si Falk Maria při písni Dead Boys Don't Cry zamával nad fanoušky vlajkou. Máchal s ní dokonce tak vehementně, že za ním stojícímu a na fanoušky se křenícímu Mattovi málem vyrazil násadou zuby. Naštěstí ale Falk nikoho z pódia nakonec nesundal, ani vlajkou omylem nepřikryl a po chvíli se vrátil zpátky za své klávesy. Kdo si během zpívání melodie Armata Strigoi vyřval hlasivky, mohl si odpočinout u klidné a dramatické Let There Be Night. Jen ale na chvíli, během ještě sprostější Ressurection By Erection se rozhodně odpočívat nedalo a při skandování na Werewolves of Armenia také ne. Hu, tak hlavně, že si Attila nakonec vzpomněl na to, že se zpívá i ha.
Po klasice We Drink Your Blood však přišla závěrečná Lupus Dei, při které zaplály i ohně. Poté se ale lehce opečení vlci odebrali do zákulisí. Jenže co by to bylo za koncert, kdyby si dav nevyřval hlavní hvězdu večera zpátky. Zazněl tedy ještě přídavek v podobě Sanctified With Dynamite a definitivně poslední In the Name of God a po hodině a půl tak bylo opět po všem. Powerwolf se ještě s fanoušky rozloučili, vyfotili a vzduchem proletělo pár bubenických paliček. Na další vydařenou mši si tak všichni metaloví věřící budou muset zase chvíli počkat...