Poslední koncert nu-jazzové víly české hudební scény nemohl dopadnout jinak než zaplněným, dychtivým JazzDockem. Tlačenice u vchodu, tlačenice u stolků, tlačenice na baru – to je sen každé kapely. Avšak méně si tento stav užívají návštěvníci koncertů. Neustálé procházení žíznivých jedinců a neposedných návštěvníků prahnoucích po navázání kontaktů s kapelou zkoušelo lidskou trpělivost. Tento sen už tak nebyl pro posluchače úplně růžovým a mnozí se těšili, až začne Lanugo hrát, aby se pohyb ustálil. Na druhou stranu koncerty v JazzDocku takové zkrátka jsou a nedostatek místa je již místním inventářem.
Lanugo končili v JazzDocku nejen své jarní turné, ale také na nějaký čas uklidí své nástroje. Důvodem je těhotenství zpěvačky Markéty Foukalové, která v několika následujících měsících nebude ve svých rukách svírat mikrofon, ale své druhé dítě.
Markétin hlas se rozezněl při skladbě Tak i já. Téměř okamžitě tak byla nastolena výborná atmosféra plná energie a tajemnosti zároveň. Následovaly Druhá strana, Opouštím nebo X označuje místo. Kromě nových skladeb ale Lanugo na svůj playlist zařadili také intimnější a melancholičtější kousky z prvního alba. K uším posluchačů se tak jemně linuly Waterflight či At Last.
Podívejte se na celou fotogalerii od fotografa MusicWebu - Martina Chocholy
Velmi milým překvapením byla, i pro samotnou kapelu, návštěva trumpetisty Miroslava Hloucala. O to větší překvapení bylo, když Mirek přišel i s trumpetou, s níž dokáže doslova kouzlit. Zvuk jeho nástroje tak byl velmi milým zpestřením celého večera. Návštěvníci mohli Mirkovo umění ocenit ve skladbách Fool nebo Colours.
Výkony všech hudebníků byly jako vždy výborné. Sem tam se nějaká ta chybka objevila, ale její nepatný charakter byl pro posluchače absolutně bezpředmětný. Ze všech členů kapely byla cítit pohoda a především láska k hudbě, která dokáže udělat i z té největší odrhovačky lyrickou baladu.
Skladby Lanuga jsou chytré a důmyslné. Stejně takové je i publikum, které jejich hudbu poslouchá. Tóny, které pražská formace dokáže stvořit, poletovaly po JazzDocku jako malé neprůhledné bublinky naplněné nejrůznějšími emocemi. Každý návštěvník si mohl tu svou chytit, rozbít ji a nechat na sebe dýchnout její náladu. Někdo tak naplnil svou duši optimismem, někdo naopak příjemnou melancholií.
Absolutním vrcholem večera byla skladba Cínoví vojáci. Z Markétina silného a sebejistého hlasu až mrazilo v zádech. Každý silný úder do bubnů zanechal v posluchačích díru, kterou okamžitě plnily další a další tóny. Hloubka, majestátnost, možná i vznešenost nabraly při skladbě Cínoví vojáci neuvěřitelných rozměrů. Rozbušená srdce se zklidnila při skladbě Samota, jedné z nejemotivnějších kousků, které se v archivu Lanuga nacházejí. Prostor pro hraní naopak nabízely skladby Tiky tau a Bludiště. A že se Tiky tau těší velké oblibě dokazuje i její šestitýdenní okupace Velké sedmy Radia 1.
Lanugo si svůj prozatím poslední koncert bezpochyby užili. JazzDock byl zaplněn nespočtem nálad, výrazů i prožitků. Po osmdesátiminutové smršti tónů posluchači kapelu stále nechtěli nechat odejít. Lanugo tedy přidali skladby Frozen Hour a Colours. Úplný závěr byl potom svěřen hravému kousku Měsíc z pera Viliama Béreše, a publikum tak již mohlo odtančit v pyžamech do svých domovů.