The Necks jsou sice „jen“ trio, ale při poslechu jejich alb i na jejich koncertech se často neubráníte dojmu, že posloucháte kapelu složenou z minimálně dvojnásobného počtu členů. Rozdvojenost, ne-li roztrojenost končetin členů tohoto australského tria, které si razí svébytnou cestu vodami instrumentálního improvizačního jazzu již 30 let, je jedna z jeho mnoha předností, které činí jejich hudbu výjimečnou a jejich koncerty nevyzpytatelnými a neopakovatelnými zážitky.

Koncert zahajuje Tony Buck hypnotickým repetitivním šmidláním na činel a atmosférickými vrzavými zvuky bubnu rozeznívaného dalším činelem, nad nimiž nechává uvolněně plout ostinátní basovou figuru kontrabasista Lloyd Swanton. Chris Abrahams dobrých několik minut vyčkává a až poté začíná rozvážnĕ melodicky a harmonicky dokreslovat rozpracovanou polyrytmickou skicu. Swanton se po chvíli chopí smyčce a táhlými tóny sytí již pomĕrnĕ rozbujelou hudební strukturu.

Při hře smyčcem navíc zároveň rozeznívá levou rukou, kterou stiskává struny rozeznívat prázdné struny, čímž vytváří ještĕ další rytmickou vrstvu připomínající subbasy v elektronické hudbĕ. Vrchol prvního setu přichází zhruba ve 40. minutě, kdy Abrahams rozjíždí na piano repetitivní disharmonický běh v horním rejstříku, který drží bezmála deset minut a který jakoby připomínal svým cinkavým témbrem rozladĕnou zvonkohru. Nakonec se kontrabas i piano ztišují a bezmála hodinový set zakončuje Buck nápaditĕ akcentovanými údery do velkého bubnu, které postupnĕ slábnou až do ztracena.

Pokud první set připomínal více kaskádovité album z roku 2013 Open, druhý set se odehrával na téměř opačném pólu nahuštěných zvukových pasáží letošního alba Unfold. Ten začíná jakoby již z prostředku – výrazné tahy smyčcem a rozezvučené piano v nĕm doprovází mohutný beat, který před sebou valí bicí. Ačkoliv opakované údery na každou dobu vytváří zdání pravidelnosti, Buck čas od času figuře zlomek doby ubere nebo přidá, čímž vytváří v kapele zajímavé pnutí. Druhý set trvá již „jen“ necelou půl hodinu, ale každá jeho vteřina je nesmírně intenzivní a vtahuje posluchače do světa zvuků všemožných intenzit.

Sám Tony Buck na otázku, jak mezihra v kapele funguje používá trefný příměr: „Je to jako když se pokoušíte plně naložený tanker plující po moři odklonit ze zavedeného kurzu - musíte na to jít hodně pozvolna, aby se vám loď i s celým nákladem nepřevrátila.“ The Necks jsou ovšem zdatní kormidelníci a změny ve svých dlouhých improvizačních pásmech dokážou provádět tak obratně a elegantně, že si je často ani neuvědomujeme.

The Necks v Česku zakončují své evropské turné a čekají je u nás ještě dva koncerty: ve čtvrtek 11. května v klubu Jazz Tibet v Olomouci a v pátek 12. v Národním domě v Ústí nad Labem. Podaří-li se vám ještě tuto osobitou trojici improvizátorů zastihnout, zaručeně toho nebudete litovat.