Jak se nechal slyšet dramaturg festivalu Josef Sedloň, Spectaculare sledují trendsetteři. Nečekejme proto mainstream nebo hudebníky, kteří se dají jednoduše zaškatulkovat. Na programu je propojování nových stylů a to nejaktuálnější ze světové elektronické, ambientní nebo experimentální hudby. V úterý 26. února v Jazz Docku se tak pravděpodobně většina přítomných posluchačů poprvé seznámila s jedním ze světově nejuznávanějších hráčů na perkusivní nástroj hang, Rakušanem Manu Delago, a velmi nesmělým britským písničkářem Willem Samsonem. 

Před svým vystoupením se Will Samson prodíral s vystrašeným výrazem davem a „vynikal“ nejvíc svým malým vzrůstem a nenápadností. Bohužel na pódiu skrze svou intimní hudbu na pomezí folku a elektroniky příliš nepovyrostl. Poprvé v Praze a první vystoupení pouze jako duo. Jeho obvyklý doprovod nemohl přijet a multiinstrumentalista Will tak musel ovládat kytaru, klávesy, syntezátor, a zároveň zpívat svým křehkým falzetem. Doprovázela ho pouze houslistka Beatrijs De Klerck, která se podílela na jeho posledním albu. Pro Willa bylo takové představení evidentně náročné, při měnění samplů se snažil komunikovat s publikem, ale jak sám připustil, teprve se to učí. Ten večer mu chyběl spoluhráč a sebevědomí. Emotivní písně poněkud splývaly dohromady a slušelo by jim intimnější a potemnělejší prostředí, než je Jazz Dock. Uspávající atmosféru úvodního koncertu by pozvedlo použití výraznějších beatů. Will slíbil, že se vrátí, až všechno napraví. Doufám, že příště ho nebude pravděpodobně kvůli nachlazení zrazovat hlas. Po jeho vystoupení začala z reproduktorů hrát skupina Bon Iver. Will a Justin Vernon mají podobné hlasy a rozdíl v jejich úrovni byl tak o to evidentnější.

Will Samson si ale i přes nepříliš povedené vystoupení zaslouží pozornost. Jeho poslední album Ground Luminosity zní jako soundtrack k dlouhým zimním nocím. Nabádá k rozjímání, zasnění, je v nich slyšet vítr, vlny narážející na pobřeží, kapky deště či tlukot srdce. Procítěným vokálem prostupuje jemná elektronika, magický zvuk dotvářejí sladké tóny houslí, piana nebo lap steel guitar. Will své album dokončoval v Portugalsku na pobřeží atlantického oceánu v podmínkách, kdy mu prý během nahrávání vokálů od úst stoupala pára. Jeho vystoupení u Vltavy během chladného lednového večera se tak zdálo být ideálním spojením, ale příliš nefungovalo, tak doufejme, že tento milovník Himalájí k nám příště zavítá v lepší kondici a v plném počtu.

Při koncertu kvarteta Manu Delago Handmade už bylo na pódiu o poznání plněji. Manu Delago doprovázela zpěvačka, houslistka a klávesistka Isa Kurz, fagotista a další perkusista. Podivuhodný ale pečlivě navržený hang vypadá jako dvě kovové mísy spojené okraji k sobě a připomíná nějaký meditativní východoasijský nástroj. Manu ale jeho nádherný kovový zvuk zasazuje do aktuálně znějících písní, kdy se nebojí přechodů od downtempových poloh přes pop až k dance music. Manu doslova bořil ticho po Willovi. Bohužel rozpohybovat se nechala jen malá část přítomných. Své umění Manu neutápěl v dlouhých sólech, na programu večera byla spíše přesná reprodukce jeho loňského alba Silver Kobalt. Škoda, že jeho jedinečnou hru na hang mohly pozorovat jen přední řady posluchačů. Koncert byl na stání a chybělo vyvýšenější pódium. 

Manu však právem učaroval i Björk nebo The Cinematic Orchestra. Zvuk hangu krásně lahodí uchu, nástroj je rytmický a harmonický zároveň. Manu Delaga v jeho vlastní tvorbě oslovují různorodé směry a styly, jeho kompozice jsou proměnlivé, zajímavé a jen tak se neoposlouchají. „Cyklistickou“ skladbu Simon is Psychling – Sic třeba doprovází i cinkáním na zvonky na kolo. Kvarteto hudebníků ten večer předvedlo působivou a proměnlivou koláž elektroniky, klasických i nevšedních nástrojů a během koncertu lhostejně působící publikum je nakonec odměnilo nadšeným potleskem.

Koncerty v rámci festivalu obvykle doprovází speciální světelný doprovod nebo videoprojekce, ale pokud nepočítám začátek, kdy někdo opomenul zhasnout světla v hledišti a dva světelné kvádry, nic zvláštního se v prostoru Jazz Docku neodehrávalo. Oba koncerty bohužel trvaly jen hodinu a oběma by prospělo jiné prostředí, alespoň bez řinčení skla na baru. Zážitek z koncertu Manu Delago byl však unikátní, snad k nám někdy zavítá i sólově a rozvine tak více možnosti hangu. Písně introverta Willa Samsona oproti tomu fungují lépe při poslechu jeho nahrávek, než při živém vystoupení.