×

Varování

JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 309
JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 272
JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 266
Vytisknout stránku
19.02.2015 19:01

Zkrvavená záda a rozpadlé boty. I tak dopadli včerejší Architects

Včera, tedy 18. února, se v přeprodaném Roxy sešly čtyři více či méně corové formace. Counterparts, Blessthefall, Every Time I Die a Architects. Poslední jmenovaní dle očekávání přivezli neuvěřitelnou show a smetli tak z povrchu zemského minimálně první dva vystupující.
 
Vraťme se tedy v čase. Je poklidná středa, těsně před půl šestou večer a Praha je zapadlá sněhem jako v Nohavicově Ladovské zimě. Před Roxy se tetelí natěšené davy, jejichž účesy hýří všemi možnými i nemožnými barvami, a tísní se před vchodem do klubu. Ač je leden a nohy mrznou, čekám, jestli se fronta zkrátí. Marně. Včera pořadatelé doprodali poslední lístky, a tak to podle toho taky vypadá. Jako hladoví vlci vyčkávají mladí i starší, až se na ně dostane řada.
 
Vnitřek klubu se mezitím pomalounku, ale přesto intezivně, plní. Šatny nestíhají tempo sekuritky u vchodu, a tak je nejlepším řešením místo dalšího čekání pivo. Teda, aspoň jsem si to myslel. Bloumám prostory srkaje pivo a pozoruji pána, který si asi spletl představení. Nebo už se na core chodí v obleku a já jen nestíhám módní trendy. Tou dobou už začínají Counterparts hrát svůj minisetík. Minisetík proto, že jsem jej téměř celý prostál ve frontě na šatnu. (Ne, nebyl dobrý nápad jít nejdřív na pivo s očekáváním, že se pak fronta zkrátí.)
 
{youtube}D9SPd-TSWwk{/youtube}
 
Nakonec jsem se ale i na ně naštěstí stihl podívat. Místo pro větrníky velké, i circle pit se nakonec objevil, ovšem první kapela to má s publikem vždycky těžké. Jestli jsem něco důležitého prošvihl a Counterparts tak nevěnuji patřičnou pozornost, fanouškům se omlouvám. Podle těch pár skladeb, co jsem stihl, výkon dobrý, ale nikterak výjimečný. Snad to bylo pouze mou neznalostí jediné jejich skladby.
 
Co mne však čekalo dál, to jsem opravdu netušil. Kdo má rád Blessthefall, ať tento odstavec přeskočí a zajde si k ušnímu. Za bouřlivého pískotu přišli, začali a... nic. Přemýšlel jsem, jestli piští víc zpěvák Beau Bokan při svých pokusech o čisťáky nebo jeho fanynky. Nudný jump-disco-core Blessthefall byl v každém případě nejslabší částí večera. Dav pod pódiem můj názor asi nesdílel, protože se na vyzvání vždy na deset vteřin rozeskákal nebo roztočil. Sami od sebe lidi nic nezačali; jen jsem čekal, kdy na pódium začnou létat podprsenky a kalhotky. Nejvíce se mi tak nakonec na jejich koncertě líbilo poskakující afro mého kamaráda.
 
{youtube}wVmlf6koQXA{/youtube}
 
Do skandování „one more song“ zvukaři pustili Last Resort od Papa Roach, a tak jsem si oddechl. Konec kritiky. Na chvíli. Keitha Buckleyho z Every Time I Die nebylo zpočátku skoro slyšet, ale to se naštěstí brzo spravilo. Jestli se někdo mohl kvalitativně alespoň trochu měřit s Architects, kteří na řadu teprve přijdou, byli to určitě ETID. Hned od počátku se moshovalo, ale bohužel se už taky začla silně projevovat totální přeprodanost klubu. (S tím by měli pořadatelé pro příště něco udělat.) Při druhé písni, což byla tuším Decayin‘ With The Boys, ale nechci kecat, se roztáčí circle pit a já si zase konečně připadám jako na corovém koncertě.
 
Vystoupení bylo lepší a lepší a začalo mne to konečně táhnout ke středu dění. I přes přísné prohlídky u vchodu se sem někomu podařilo propašovat láhev šampaňského. Ani Keithově skvadře nebyl povolen přídavek, nicméně nakonec uklidnili své do ruda rozpálené publikum akustickou písní. Snad si zarytí fanoušci doplní, jak se vlastně jmenovala. Povedený virvál – ač jsem ETID slyšel poprvé – líbili se mi. Co však mělo přijít, to jsem tušil, ale stejně jsem nebyl dostatečně připraven.
 
Dopředu se omlouvám; na Architects jsem si nenapsal ani čárku, a tak teď píšu po paměti. Ta neuvěřitelná energie, kterou dokázal kotel i přes svou přecpanost v symbióze s kapelou vytvořit... Kdo nebyl, nepochopí. Od počátku jsem byl v moshi a tam, vězte, nejde psát si poznámky. Po prvních akordech propukl v Roxy ráj. Corový ráj. Několikrát se sama od sebe postavila wall of death, podvakrát jsem byl svědkem jakéhosi lidského vláčku vprostřed parketu. Co musím vytknout, byla sekuritka, která nedovolila jediný stage dive po dobu všech čtyř vystoupení.
 
{youtube}V_kjf2J7Als{/youtube}
 
Neustále houstnoucí atmosféra, potu na těle více cizího než svého, energie sálá snad až na Náměstí republiky a Němec se zakrvavenými zády. Na otázku, proč si s tím nejde raději sednout odpověď: „Tohle je takovej masakr, že si to nemůžu nechat ujít. Já na ně vždycky jezdím z Německa do Prahy, vy jste tu mnohem větší magoři.“ Asi tak. Co si tak pamatuji, tak zhruba ve dvou třetinách setu začal Sam Carter z čela Architectů celou masu zpomalovat, snad abychom se neuvařili ve vlastní šťávě a nepoumírali tam únavou. Ani při klidnějších písních však tělesná síla neklesá. Odehrány byly snad všechny písně z posledního alba Lost Forever // Lost Together a několik skladeb starších, například si vzpomínám na These Colours Don't Run nebo Day In Day Out.
 
Ani nevím jak, nekončící euforie nakonec končí a jsme vyhnáni z parketu. Pak ze schodů. Od záchodů. Od baru. (Od šaten?) Sekuritku vidím vůbec jako největší problém celého Roxy. Nevím, co si o sobě chlapi myslí, ale pouštět na záchod, když jste si zaplatili vstup, by měli. Navíc většina z nich je příjemná jako Zeman na hradě. Nahnali všechny, kdo si chtěli na chvíli odpočinout, uschnout a osvěžit se, k šatnám jako stádo krav. Když už jsem u té kritiky, možná by pořadatelé mohli zvážit neprodávat víc lístků, než je klub schopen reálně pojmout.
 
No nic, vylil jsem si srdíčko, tak shrnutí. Counterparts mě nepřesvědčili, ale ani neurazili. Na Blessthefall si příště vezmu špunty do uší. Člověk se stále učí, že. Every Time I Die předvedli velmi kvalitní show, kterou jsem od nich, jakožto od zaběhlých coristů, i očekával. Palec nahoru. Od Architects jsem si sliboval nebe a dostal jsem ještě víc. Z vyprávění jsem slyšel, že jsou jejich koncerty vydařené, ale tohle jsem opravdu nečekal. Párty snad ještě lepší než před půl rokem na Heaven Shall Burn. A to je co říct. Fakt jsem si to užil a těším se, až se sem zase jednou vydají. Snad už jinam než do Roxy. Jen si do té doby musím pořídit nové moshovací boty, ty staré padly včera za vlast.

Poslední od