Al di Meola v Rudolfinu ukázal své kytarové mistrovství Doporučený

Spolu s kubánským klavíristou Gonzalem Rubalcabou vystoupil fenomenální kytarista Al di Meola včera večer v pražském Rudolfinu. Jednalo se o jednu z výjimečných hudebních událostí, jakých není mnoho.

Al di Meola Al di Meola Zdroj: wikimedia.org

Koncert této úžasné dvojice byl naplánován do prostor Dvořákovy síně v pražském Rudolfinu. Když se nachýlila půl devátá večerní, a tedy i již skoro avizovaný začátek vystoupení, nedalo se nevšimnout mnoha prázdných míst v sále. Přeci jen cena vstupenek byla na současnou ekonomickou krizi krapet přestřelená vzhledem k tomu, že sem Al di Meola přijel jen v doprovodu Gonzala Rubalcaby, a ne své kapely New World Sinfonia, se kterou sám v posledních letech předvádí to nejzajímavější z žánru jazz fusion, a samozřejmě i své loňské desky Pursuit of Radical Rhapsody.

Když tedy Al di Meola a Gonzalo Rubalcaba vyšli konečně na pódium a usadili se za své nástroje, americký kytarista stručně představil svůj doprovod a hned se pustili do hraní. Večerní koncert byl koncipován na společnou část, po které následovaly sólové výstupy, aby finálně dvojice zasedla opět ke společné hře.

Většinu repertoáru dvojice muzikantů tvořily písně z Meolovy loňské desky Pursuit of Radical Rhapsody

Al di Meola zahájil večer skladbou Siberiana, která - stejně jako mnohé jiné, jež následovaly - pocházela z jeho loňského alba Pursuit of Radical Rhapsody, na němž právě kubánský klavírista hostoval. Od začátku se tak z pódia valily divoké a dravé rytmy Meolovy kytary, které nápaditě doplňoval Rubalcaba svými nápady.

O úžasné souhře a technice obou muzikantů je takřka zbytečné mluvit, protože oba hráči patří ke světové jazzové špičce, přesto však bylo úžasné sledovat dokonalou komunikaci v jejich hraní, která v komplikovaných melodiích a rychlém tempu skladeb byla jistě potěchou pro náročného jazzového diváka.

Oba hráči hráli téměř vše z not, čemuž se ani nebylo moc co divit. Náročnost skladeb vycházela z dnes již klasických jazzrockových postupů, ve kterých se Al di Meola pohybuje jako ryba ve vodě již od sedmdesátých let, kdy hrál ve skupině Return to Forever klavíristy Chicka Corey.

Žánrově se všechny skladby toho večera pohybovaly na pomezí jazzu a vážné hudby, to vše ještě obohacené i o vlivy španělské hudby v podání Ala di Meoly a energických latinoamerických vyhrávek Gonzala Rubalcaby.

Sólová vystoupení začal Gonzalo Rubalcaba se svou roztomilou hravostí

Když se tedy po úvodní společné části Al na chvíli z pódia vzdálil, začala sólová část Gonzala Rubalcaby. Ten zahrál dvě delší písně, ve kterých dokazoval svoji roztomilou muzikantskou hravost, kdy rozvíjel dlouhé téma od pomalých, až po rychlejší a dramatičtější melodie. Tato sólová část byla jedna z nejzajímavějších částí koncertu.

Al di Meola svoji část vzal jako vnitřní melancholickou výpověď kytarového barda, který ovšem uměl také často zazlobit. Každou skladbou dokázal svoji kytaru velice rychle rozladit, což musel po každé písni napravovat. Tomu ovšem nijak neubíralo na náladě. Akustický zvuk kytary čas od času pozměnil midi efekty leckdy až do rockových a jiných poloh, což někdy působilo trochu řvavým dojmem, ale nutno přiznat, že tuto svoji lehce neortodoxní zálibu držel Al di Meola proti jiným svým koncertům ještě v mezích.

Nachýlila se druhá polovina večera, když opět začala dvojice hrát společně. Během této části došlo na další dvě vynikající skladby z projektu Pursuit of Radical Rhapsody. Divokou a emotivní písní Double Concerto se dvojice rozloučila za bouřlivých diváckých ovací a opustila pódium.

Al di Meola zahrál i svoji legendární píseň Mediterranean Sundance v nezvyklé aranži

Posluchači se však ještě dočkali dvou dalších přídavků, z nichž ten druhý musel potěšit nejednoho přítomného v sále. V trochu nezvyklé aranži rozehrál Meola svoji legendární skladbu Mediterranean Sundance z desky Elegant Gypsy, která je i jedním z jeho nejvýraznějších počinů na legendární desce Saturday Night in San Francisco kytarového seskupení Al di Meola, Paco de Lucia a John McLaughlin, které se dalo dohromady v roce 1980.

Právě klavírní doprovod posunul tuto skladbu do jiných poloh než jen čistě kytarových, za což se nelze než poklonit nápaditým doprovodům Gonzala Rubalcaby, který se ten večer v Praze představil jako více než jen úžasný spoluhráč Ala di Meoly. Po této písni se tedy dvojice hudebníků ještě jednou rozloučila a po téměř dvouhodinovém koncertu se mohla zaslouženě těšit z potlesku diváků v sále.

Přestože se v zásadě nejednalo o nějaký hudebně revoluční koncert, zážitek to byl i tak hodně velký, neboť Al di Meola se v Čechách moc často nevyskytuje, tím spíš, když si s sebou přiveze úžasného klavíristu Gonzala Rubalcabu, na kterého se po včerejším koncertě nedá jen tak zapomenout. Bravo, pánové muzikanti.

Napsal(a):

Zanechat komentář