pondělí, 04 listopad 2019 12:40

Charles Lloyd v Praze: Nářez… křehkosti! Doporučený

Napsal(a)
Charles Lloyd Charles Lloyd Zdroj: pořadatel koncertu

Pojí-li se hudebníkovo jméno všude se slovem legenda, nemělo by se u něho pochybovat snad o ničem. U jedenaosmdesátiletého Američana Charlese Lloyda, jednoho z posledních hrajících poválečných bohů saxofonu, tím spíš. Tedy ani o tom, že asi jako první jazzman oslovil rockery, přátelil se a hrál s nimi na festivalech, vdechl své hře rockovou uvolněnost i žhavost fúzí podnícených rockovou explozí 60. let, ne náhodou hrál i nahrával s The Doors, Beach Boys i Canned Heat a dle mnohých stál i blízko pramenů jazzrocku…

Pro připomínku jedné z jeho dávných etap jsem cestou na koncert jeho Quintetu v Rudolfinu, který se konal 31. října při festivalu Struny podzimu naladil do sluchátek skladbu Verdilac z alba Full Circle právě od The Doors. Loydův sax tu ze souhry kytary s kvákadlem a varhan nijak neryčí, ale už tehdy barví spíš klidným tónem. Kdo by tedy dnes při prvním poslechu této legendy (mj. s krví černošskou i indiánskou) čekal chroptící saxofon, flétnu s přefuky a krabičky s deformující zvukomalbou, zůstane asi paf.

To když hladké až hebké, jakoby nadýchané, tóny Lloydovy flétny či častěji tenorsaxofonu začínají ve většině kompozic zlehka našlapovat do prostoru sálu – stejně jako jeho štíhlá postava mezi svými muzikanty, když sám dohraje úvodní sled frází. Hned cítíte, že se tu snují jemná, leč nosná vlákna citlivého melodického i rytmického přediva, z něhož kapela počíná zvolna vymazlovat barevný zvukový květ rozvíjející se skladby. Většinou lyrický buket motivů vzlíná z co nejpřirozenějšího zvuku nástrojů o generace mladších leč stejně cítících spoluhráčů: z bicích (jako zde před osmi lety) Erica Harlanda, kontrabasu Harishe Raghavana, kytary Marvina Sewella a klavíru Geralda Claytona.

Kompozice povětšinou zvolna košatí nikoli hrozny přidávaných brejků, ale decentně spíš tu a tam pinknutými rozinkami jednotlivých tónů umocňujících harmonicky i rytmicky stále jakoby meditativní opar i tempo. Nesou patrně stopu Lloydova letitého odloučení od civilizace, kam se po letech hvězdného hraní kdysi stáhl, aby v sobě prý nacházel indiánskou vnímavost přírody i sebe sama a kde začal pronikat i do studia řady náboženství.

Hudebně vybočující, leč emočně plně organickou byla zadumaná kompozice, kterou na rytmicky rozvolněném bluesovém podkladu samostatně přednesl kytarista, aby dal „havajskou“ zpěvností vyniknout svému mistrovství hry se slide válečkem na prstě. Klavírista, jenž posbíral už mnohý respekt díky ocenění z newyorské prestižní soutěže pianistů, působení vlastního tria i hraní třeba se symfonickým orchestrem, zaujal nejen jako citlivý Lloydův doprovázeč. Nadchl i rozsáhlejší kompozicí, rozehrávající naplno úctyhodný rejstřík lyrických motivů, pro níž mu spoluhráči plně přenechali pódium.

 

 

 

Za nezveřejněným playlistem koncertu a zcela absentujícím uvádění skladeb kapely lze možná tušit dnešní Lloydův přístup, že spíše než o slovní pojmenovávání hraného jde o jeho plně usebrané vnímání. Právě tento pocit zvolený repertoár nejen navozoval, ale s přibývajícím časem umocňoval. Nerušila ho ani precizní sóla kontrabasu a bicích, melodické nástroje nevyjímaje, neboť byla na hony vzdálena formální prezentaci instrumentální ekvilibristiky. Vždy velmi plynule vyvěrala z rozehraných témat a opět do nich po vkladu další emoce  pokorně vplývala.

Skoro se chce i zdůraznit, že hlavní protagonista vlastně nakládal s dynamikou, tempem i rozkročeností sól nejdecentněji. Jistě nejen proto, že své hráčské dispozice ani pověstné široké absorbování nejrůznějších stylových podnětů už nemusí po desetiletí nikomu dokazovat. Spíše proto, aby ono přirozeně se prorůstající předivo témat každé skladby dozrálo k závěrečným pointám bez rušivých odboček exhibujících tónových lavin a tedy plynule a souladně.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

S koncem dvouhodinového, emočně i muzikantsky našlapaného koncertu tak dal Lloydův Quintet plnému (i ve stoje pak aplaudujícímu) sálu vlastně beze slov na vědomí, že pocit pořádného nářezu může při vyzrálém muzikantství, alespoň pro fajnšmekry mezi posluchači, spočívat i v něčem úplně jiném, než jsme většinou zvyklí. Třeba v oné mistrovské křehkosti živě nám předestřených tvarů, která je dnes už součástí jazzové pokladnice.

Další články

  • Martin Brunner vydává nový klip Martin Brunner vydává nový klip

    Šest let po ryze akustickém albu Morning Walks přichází skladatel a pianista Martin Brunner s novinkou Levels of Life, která má výrazně rockový zvuk, na němž vedle klasického piana hraje na polyfonní syntezátor Prophet 6. Nyní se můžete podívat na nové video ke skladbě Space Rover.

  • Foto: Raul Midón, Palác Akropolis, Praha, 9. 12. 2019 Foto: Raul Midón, Palác Akropolis, Praha, 9. 12. 2019

    One man show amerického jazzového kytaristy a zpěváka poprvé v České republice! Odkojen latinsko-americkou muzikou a od narození slepý ukázal, že špičkový muzikant bez problémů utáhne celý koncert sám a diváky nadchne s akustickou kytarou i za klavírem. O jeho kvalitách svědčí i několikanásobná nominace na Grammy.

  • Ben Miller Band se vrátí v obměněné sestavě Ben Miller Band se vrátí v obměněné sestavě

    Oblíbená kapela Ben Millera, která nese název podle svého zakladatele a zpěváka Ben Miller Ben, se chystá opět do Prahy, kde vystoupí v prostorách klubu Café V lese.

  • Festival Americké jaro představuje program nadcházejícího ročníku Festival Americké jaro představuje program nadcházejícího ročníku

    Jubilejní 15. ročník festivalu Americké jaro zahájí 11. května v multifunkčním sále DOX+ evropskou premiérou projektu Unbounded, který společně představí indicko-americká vokalistka Chandrika Tandon, roku 2011 nominována na cenu Grammy, stejně jako o devět let dříve její hudební partner, jeden z vrcholných pianistů současné americké jazzové scény a zároveň respektovaný skladatel Kenny Werner.

Další podobné články

var sklikData = { elm: "sklikReklama_57358", zoneId: 57358, w: 728, h: 90 };