pondělí, 10 listopad 2014 01:10

Estrella Morente předvedla vše, co k pravému flamencu patří Doporučený

Napsal(a)
Estrella Morente ve Stavovském divadle Estrella Morente ve Stavovském divadle Foto: Petr Hájek/musicweb.cz

Závěrečný koncert 19. ročníku festivalu Struny podzimu přichystala Estrella Morente, uznávaná zpěvačka flamenca. Jak tato mladá hudebnice naložila s temperamentním jižním žánrem v prostorách Stavovského divadla?

Do potemnělého sálu na úvod samostaně zazněl zpěvaččin hlas, který se rozléhal do upřeného ticha a rezonoval o stěny starého prostoru. Výjimečná barva hlasu se představila hned v prvních tónech sólového zpěvu, zpěvačka bez váhání ukázala rozsah i možnosti, kterými umí svůj hlas variovat. To byla Estrella Morente se svým majestátním projevem.

Vzápětí se ke zpěvačce na pódiu přidali další hudebníci – po levé straně z pohledu diváka se posadili tři doprovodní a sborový zpěváci Antonio Carbonell, Enrique Morente Carbonell a Angel Gabarre, kteří v průběhu celého večera zastávali také rytmickou sekci svými vytleskávanými pasážemi. Na druhé straně se ujal perkusních nástrojů a kajonu Pedro „Popo“ Gabarre, jenž si vystačil bez paliček a ovládal tak i menší bicí čistě rukama. Vedle něj pak usedli dva kytaristé José „Montoyita“ Cabonell a José „Monti“ Carbonell Serrano. Již z výčtu příjmení je zřejmé, že většina vystupujících umělců patří mezi členy jedné rodiny. A tak i Estrella presentovala své flamengo – jako rodinnou tradici.

Přibližná první polovina koncertu se nesla v duchu neustálé výměny muzikantů na pódiu. Druhá skladba zazněla v podání všech jmenovaných, nicméně nadále se hudebníci střídali v různých sestavách. Na své sólo si přišel mladý zpěvák Enrique Morente, který dostal prostor v jedné skladbě, jež zahrál na kytaru s doprovodem rytmiky. Jeho hlas zněl sice ještě mladicky, ale vysoké tóny dával s přehledem a předvedl také pravou flamencovou virtuozitu.

Sledujte jazz a blues na Facebooku:
 

Dvě skladby si Estrella vystřihla pouze za doprovodu hlavního kytaristy. V komorní a capella atmosféře nechala vyznít dlouhé tóny, divoce a dravě si zahrávala s tiššími polohami a jako explozi vedla svůj hlas až do teskných a procítěných výšek. Kudrlinky v pěveckém projevu jsou typické pro žánr a Estrella s nimi dokázala naživo pracovat zcela čistě, veškerá hudba šla přímo z její podstaty, tudíž mohla na publikum chrlit neutuchající energii. Kytarista ji následně vystřídal a zahrál si instrumentální sólo, v němž se flamengo ukázalo jako živel, který lze vyjádřit prostřednictvím rozezněných strun rychlou technikou, střídavými akordy i ozdobnými melodiemi v jednom.

Podívejte se také na fotografie z koncertu

Když se na pódiu sešla celá sestava, kytary se střídaly v sólových melodiích. Jeden kytarista zprvu opakoval několik akordů a následně přejížděl přes zadržené struny, druhý kytarista si v témže okamžiku vystřihl barvité melodické sólo plné obměn a vyhrávek. Gradace skladeb spočívala především ve stupňování počtu rytmických nástrojů, zesilování hlasů a halasného dupání hudebníků. Navzájem se muzikanti povzbuzovali klasickým Olé!, což zaznívalo i ze zákulisí, když se na pódiu vyskytovalo pouze několik hudebníků. Ostatní je pozorovali a zněli, jako by byli stále přítomní mezi nimi.

 

 

Výrazný ženský sólový vokál o to více podporovali v refrénech tři mužské, které sice plnily doprovodnou funkci, nicméně právě sborový efekt velmi působil na přihlížející posluchače. V refrénech protkaných ornamentálními kudrlinkami a třesoucími se tóny zněl jasný vliv arabské kultury, jelikož orient se v melodiích nezapřel. Sólo si také vystřihl perkusista při jedné písni, která vygradovala pod mohutným stupňujícím se rytmem, až hudebník vyskočil od svého nástroje, začal tančit uprostřed pódia, stepovat a lehce rapovat. U publika si kousek vysloužil velký aplaus. A zaslouženě.

Pěvecky celému večeru jednoznačně vévodila Estrella. Několikrát ukázala taneční pozice či náznaky tance, ale nebylo k temperamentu třeba, aby se ještě zabývala dalším uměním. Svým hlasem dokázala například v písni Volver či La Estrella zaujmout a prokázat, že rozhodně aspiruje na mladou královnu flamenca. Několikrát se během večera slovně obrátila na publikum, ale pouze ve španělštině, tudíž mnoho přítomných jejím slovům neporozumělo.

Jako přídavek zvolila netradičně sólovou skladbu, kterou zpívala do květiny. Bez mikrofonu spustila velmi tesknou píseň plnou citu a něhy. Publikum z jejího vystoupení bylo nadšené a není se čemu divit. Flamengo může středoevropan vidět v různých podobách či nápodobách, ale Estrella se svou kapelou prokázala, že pravé flamengo je stále živé, energické i melancholické zároveň. Festival Struny podzimu tak přivezl výraznou a v našich končinách ještě neobjevenou zpěvačku a koncertem se Estrella očividně zařadila mezi nejlepší vystoupení tohoto ročníku, ne-li vůbec nejlepší…

Další články

  • Rozhovor s Flook: Naše hudba neměla nikdy žádné hranice Rozhovor s Flook: Naše hudba neměla nikdy žádné hranice

    Roku 2008 oznámila britsko-irská čtveřice Flook konec, letos se vrátila na pódia s novinkou Ancora nominovanou na BBC2 Folk Awards. Do České republiky se vrací po dlouhých třinácti letech, fanoušci mohou očekávat energický set v pražském Rock Café. "Připravte se na subtilní oheň, hráčský důvtip a rytmickou sílu. Ti čtyři báječní lidé na vás z rohu hojnosti vylijí tolik velebného muzikanství, až se z toho málem zalknete," napsali o skupině v magazínu fRoots.

  • Maraton americké hudby: Nový svět na dosah Maraton americké hudby: Nový svět na dosah

    Na oslavu výročí 30 let od sametové revoluce připravil festival Struny podzimu ve spolupráci s festivalem Prague Music Performance velkolepý průřez poválečnou vážnou hudbou země, která je se svobodou, a to především tou tvůrčí, neodmyslitelně spjatá – Spojených států amerických. 3. listopadu tedy zazněla v Divadle Archa slavná, jakož i polozapomenutá díla několika amerických skladatelů, která vykreslují neskutečně barevnou kulturní mozaiku USA.

  • Charles Lloyd v Praze: Nářez… křehkosti! Charles Lloyd v Praze: Nářez… křehkosti!

    Pojí-li se hudebníkovo jméno všude se slovem legenda, nemělo by se u něho pochybovat snad o ničem. U jedenaosmdesátiletého Američana Charlese Lloyda, jednoho z posledních hrajících poválečných bohů saxofonu, tím spíš. Tedy ani o tom, že asi jako první jazzman oslovil rockery, přátelil se a hrál s nimi na festivalech, vdechl své hře rockovou uvolněnost i žhavost fúzí podnícených rockovou explozí 60. let, ne náhodou hrál i nahrával s The Doors, Beach Boys i Canned Heat a dle mnohých stál i blízko pramenů jazzrocku…

  • Foto: Laura Mvula, Forum Karlín, 15. 10. 2019 Foto: Laura Mvula, Forum Karlín, 15. 10. 2019

    Metaforicky bývá nazývána Ninou Simone moderní doby – styl její hudby mísí soulové, jazzové a R&B prvky způsobem, který má blízko k současné hudební univerzálnosti. Debutové album Sing to the Moon z roku 2013 poukázalo na její mimořádný talentu, následující deska The Dreaming Room z roku 2016 upevnila pozici Laury Mvuly jako zásadní umělecké osobnosti, již je dobré sledovat. My vám přinášíme fotoreport z koncertu v rámci festivalu Struny podzimu.

var sklikData = { elm: "sklikReklama_57358", zoneId: 57358, w: 728, h: 90 };