Francouzští Last Train v Rock Café potají vzkřísili kytarový sen Doporučený

Rock'n'rollový kvartet Last Train odehrál při pondělním večeru v Rock Café koncert, který se kvalitou směle vyrovnal představením daleko věhlasnějších jmen.

Last Train předvedli v Rock Café skvělé výkony. Last Train předvedli v Rock Café skvělé výkony. Foto: David Webr/musicweb.cz

Jejich loňské album označila francouzská redakce Rolling Stone za páté nejlepší toho roku. Západně od nás vyprodávají klasické koncertní haly včetně legendární pařížské L'Olympia. Čtveřice dlouholetých kamarádů však potvrdila, že si dokáže s přehledem poradit i s daleko komornější atmosférou.

Last Train rozhodně nejsou jen další parta indie boys, kteří ze sentimentu k omšelé slávě žánru neopustili nepohodlí upnutých kalhot. V době, kdy hráčská kvalita ustoupila pompézním show a politickým vyjádřením dokonce i ve světě kytarové hudby, bylo intimní vystoupení téhle alsaské kapely unikátním zážitkem. Monolit černých uniforem, úsporné osvětlení odrážené v laku lubových kytar a minimum mluveného slova bylo uvěřitelnou esencí třináctiletého klučičího přátelství, prostého naučené manýry. Úderné ostrovní dědictví s výlety do bluesového království se tu v klidnějších pasážích mísilo s tajuplností, v níž Francie drží v uměleckém světě prvenství.

 

 

Hlas zpěváka a kytaristy Jeana-Noëla Scherrera, který s trochou fantazie připomíná pronikavé nosovky Briana Molka nebo slavnějšího z bratrů Gallagherových, se do publika zařezával stejně jako riffy Juliena Peultiera. Pestrost, s jakou jsou skladby Last Train poskládány, představují solidní přidanou hodnotu. Perfektním důkazem budiž úvodní All Alone, v níž se na pěti minutách vystřídalo tlumené šeptání, divoké instrumentální, garáží načuchlé pasáže i líbivý refrén. Důvodem, proč zmíněný mix nepůsobí přeplácaně, je vynikající časování, svědčící o perfektní znalosti spoluhráčů a respektu k jejich výrazu. To se během koncertu projevilo zejména v pomalejších kouscích, melancholické Tired since 1994 nebo The Big Picture, která je zásadní výpovědí kapely. Tady se prostě hudba naživo nedělá tak, abyste zapomenutím se ve vyprázdněném gestu podělali ostatním zbytek písničky.

Last Train pražskému publiku pootevřeli bránu do svého posmutněle syrového universa. Provezli jej po něm vlakem plně naloženým masou burácejících kytar a naději beroucích výkřiků ztrácejících se v dobře řízeném tichu. Jestli se v hudebních kuloárech špitá o pozvolném návratu ztraceného rock'n'rollového syna zpět na špičky světových hitparád, mohli by právě oni při troše štěstí stát po jeho boku jako čestná stráž. 

Na fotoreport z koncertu se můžete podívat zde  

Tak trochu jako v opozici k apokalyptické vizi headlinera zněla rozjásanější verze indie světa, mladá pražská formace The Jay. Osvědčený mix líbivých chlapeckých vokálů a přímějšího frázování by napříště zasloužil kompaktnější přístup. Chvílemi totiž jednotlivé nástroje fungovaly nezávisle na zbytku kapelního zvuku, což posluchačovu pozornost nevyžádaným způsobem tříštilo. Nic, co by se však pravidelným koncertováním nedalo napravit. Sebevědomé pojetí písně Caroline, k němuž mají The Jay na tuzemské poměry originální a propracovaný videoklip, tomu bylo příslibem. Stejně jako osobnost a víc než jen příjemný hlas frontmana Elijaha Coopera, kterému občasné hrábnutí do strun slušelo.

Entrée kytarového barda Justina Lavashe pak bylo směsicí vypravěčského talentu, humoru i virtuozity. Svůj nepopiratelný technický um tradičně halil tento v Česku etablovaný Brit do pouliční agresivity, kterou lze v rámci celého projevu číst jako potutelný závoj nad jinak dokonalou rytmizací a znalostí hmatníku. Lavash tak opět nechal na ostatních, zdali jeho kouzelnické triky s formou prokouknou, nebo se spokojí s pouhým obdivem jeho charismatického chrapláku a důvtipných textů.

Napsal(a):

Zanechat komentář