Koncert vsedě: Dream Theater místo metalové klasiky vsadili na profesionální show Doporučený

Bez poga a vířícího kotle se obešel koncert progmetalových Dream Theater v Praze. Skupina sedícím divákům předvedla natolik profesionální show, že žádná pařba před pódiem ani nebyla potřeba. A upřímně by se k hudbě Dream Theater ani nehodila.

John Petrucci na kytaru předvedl komplikovaná sóla. John Petrucci na kytaru předvedl komplikovaná sóla. Foto: Eva Makovská/musicweb.cz

Americká progmetalová kapela Dream Theater, založená v roce 1985, zahrála v pražské Tipsport areně téměř tříhodinový koncert. Měla hned dva důvody: vydání zatím posledního alba Distance over Time (2019) a dvacet let od vydání desky Metropolis Part 2: Scenes from a Memory. A právě z těchto dvou alb Dream Theater zahráli nejvíce písní. První část koncertu patřila především desce Distance over Time. Po intru, promítaném na obrazovku v zadní části pódia, Dream Theater otevřeli novinkou Untethered Angel. I když kapela hráa skvěle, člověk se nějak nemohl zbavit dojmu, že je na tomhle koncertě něco jinak. Ještě aby ne, když celé publikum sedělo na židlích. V celé areně nebylo ani místo na stání, přesto že někteří fanoušci postávali s pivkem v uličkách mezi jednotlivými sektory. 

Koncertu tak chyběl typický metalový kotel a nejoddanější fanoušci, kteří by se mačkali v první řadě u mantinelů. Co ale rozhodně nechybělo, byla dechberoucí podívaná a profesionální muzikanti. Dream Theater zkrátka nenechali nic náhodě. Sehranost by skupině mohly závidět i armádní složky, světelné efekty svou precizností zastínily nové Hvězdné války a animovanými klipy z obrazovky by se mohl inspirovat nejeden animátor v Marvelu. Člověk se tak mohl pohodlně usadit a sledovat opravdové divadlo snů. Profesionální dojem korunovali členové kapely svým výkonem. Snad jen zpěvákovi Jamesovi LaBriemu občas utekl tón až příliš vysoko, a on jej pak bezradnými pohledy vzhůru shazoval zpět dolů.

 

 

Po šesté písni, Pale Blue Dot, nastala pauza. Z reproduktorů se namísto metalu ozval jazz, který utichl až po dvaceti minutách. Dream Theater se vrátili na pódium s druhou, delší částí své show. Při té přehráli kompletní repertoár alba Metropolis Part 2: Scenes from a Memory, písničku po písničce. Celkový dojem této konceptuální desky opět doplňovaly promítané výjevy. Fanoušci tak mohli pomocí textů i animací sledovat příběh Nicolase a dívky Victorie Page. 

Kytarista John Petrucci po celou dobu předváděl svůj talent a o přízeň publika se přetahoval s klávesistou Jordanem Rudessem. Chvíli znělo sólo na kytaru, chvíli na klávesy. Jako kdyby se pánové předháněli, kdo zahraje náročnější pasáž. I přes jakýsi chaos, který je pro prog metal mnohdy typický, ale Dream Theater vše dokonale šlapalo. Při pomalejších písních, například Home nebo The Spirit Carries on LaBrie rozezpívával publikum. To se ale spíš než zpěvu věnovalo svícením mobily namísto zapalovačů.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Po poslední písni z desky Metropolis Part 2: Scenes from a Memory, Finally Free, Dream Theater přidali ještě nový song At Wit's End. Po něm si vysloužili od celé Tipsport areny potlesk vestoje. A plným právem. Jen škoda, že používali až moc samplů. Zahrát by vše zvládli i sami, samply proto v některých pasážích působily zbytečně. Pochopit by se dal snad jen nasamplovaný ženský hlas, i tak by ale koncertu takové úrovně prospěla spíš hostující zpěvačka. Člověk ale nemůže mít všechno.

Napsal(a):

Zanechat komentář