úterý, 05 listopad 2019 08:14

Maraton americké hudby: Nový svět na dosah

Napsal(a)
Mahan Esfahani při koncertu Mahan Esfahani při koncertu Foto: Petra Hajská/Struny podzimu

Na oslavu výročí 30 let od sametové revoluce připravil festival Struny podzimu ve spolupráci s festivalem Prague Music Performance velkolepý průřez poválečnou vážnou hudbou země, která je se svobodou, a to především tou tvůrčí, neodmyslitelně spjatá – Spojených států amerických. 3. listopadu tedy zazněla v Divadle Archa slavná, jakož i polozapomenutá díla několika amerických skladatelů, která vykreslují neskutečně barevnou kulturní mozaiku USA.

Až do 20. století stály Spojené státy ve světě vážné hudby ve stínu Evropy. Nejnovější trendy připlouvaly tehdy do Ameriky, stejně tak jako evropští skladatelé, kteří prahli po inspiraci dosud neprobádanou zemí a divokou přírodou, přes oceán ze starého kontinentu. Ve 20. století se však tento vztah pomalu začal obracet díky osobitým americkým skladatelům, jakými byli Charles Ives, Aaron Copland a další, kteří začali do vážné hudby představovat nové, ryze americké idiomy a začínali se inspirovat hudbou přistěhovalců (nebo jimi sami byli) či nově vznikajícími hudebními žánry amerického černošského obyvatelstva jako blues a jazz. Když si po druhé světové válce Amerika vydobyla postavení dominantní světové velmoci, tento obrat byl dokončen a Amerika se jednou provždy vysvobodila z kulturního područí Evropy. Zároveň se stala tavícím kotlem hudeb z celého světa a v hledání hudební inspirace se začala obracet k mimoevropským hudebním kulturám.

Je příznačné, že v roli hvězdy večera Maratonu americké hudby se představil právě hudebník, jehož kořeny vycházejí ze země Americe kulturně i politicky na hony vzdálené a ještě k tomu hraje na nástroj, který bychom si jen stěží spojili se současnou hudbou a Amerikou. Mahan Esfahani je íránsko-americký cembalista, který se cítí jako doma jak v klasickém barokním repertoáru tohoto nástroje, tak při interpretaci moderních či soudobých kompozic pro cembalo, které se snaží využít zvukové možnosti tohoto předchůdce klavíru po svém.

Esfahani zahájil večer, který byl rozdělený do tří částí, provedením Šesti sonát (Six Sonatas) pro cembalo Lou Harrisona z roku 1943, z nichž vyvěraly orientálně znějící melodie a témbry arabských louten i dalších drnkacích nástrojů. Harrison, jenž při skládání dával přednost přirozenému ladění před temperovaným, strávil podstatnou část svého života mimo USA, kde nasával vlivy korejské, čínské i japonské hudby, a skládal hudbu i pro indonéský gamelan tvořený metalofony, jež sám vytvořil se svým partnerem Williamem Colvigem. Přestože byl cyklus Six Sonatas zkomponován ještě před tím než Harrison vyrazil na své velkolepé cesty do dalekých krajů, předznamenávají jeho pozdější sklon k monumentálnosti a ornamentálnosti a plně svědčí o melodické představivosti tohoto nesmírně nápaditého skladatele.

Na Harrisonovy sonáty napojil Esfahani koncert pro cembalo (či klavír) Set of Four jednoho z Harrisonových učitelů, Henryho Cowella, kterému dominoval opakovaně se navracející motiv s průraznými akordy a důrazným basem. Okolo něho Esfahani rozplétal jemně protkané nitě melodií a zejména ve větě Ostinato rozehrál cembalo vskutku až ďábelsky. První část maratonu uzavřel Esfahani kompozicí syna židovských imigrantů Mela Powell Recitative and Toccata percossa, která vynikala dynamickými běhy podpořenými skočnými akordy připomínajícími rozverné melodie z počítačových her.

 

 

Po pauze si Esfahani přizval na pódium houslistku Antje Weithaas, aby společně provedli skladbu Waltera Pistona Sonatina pro housle a cembalo. Ta sice co do hudebního obsahu nepředstavila nic nového, ale po výrazové stránce rozhodně nestrádala, a to zejména v okázale zdobných melodiích jako vystřižených z animovaných grotesek jako jsou Tom a Jerry. Nejslabším momentem koncertu se ukázala být paradoxně premiéra díla Six Toccatas Harolda Meltzera, které muselo být představeno v nedokončené podobě pouhých 5 skladeb, jelikož při psaní šesté tokáty skladatele postihla mozková příhoda a už ji nezvládl dokončit. Tokáty byly co do hudebního obsahu i struktury nevýrazné, nesly se na kolovrátkovém rytmu a cembalo v nich pod Esfahaniho rukama nijak zvlášť nezazářilo.

Vzápětí se však s nevšedním provedením skladby Stevea Reicha Piano Phase na cembalo večer přehoupl do dosti odlišné polohy. V této skladbě z roku 1967 Steve Reich poprvé představil techniku fázování, v níž jsou dva identické hudební motivy hrány neustále dokola, přičemž jeden je přehráván v rychlejším tempu, čímž vznikají postupným prolínáním obou motivů nepředvídatelné souzvuky a rafinované zvukové plochy. Rozfázované cembalo znělo díky svým zvonivým témbrům místy až elektronicky a vybízelo tak posluchače k tomu, by zavřeli oči a ponořili se do magického světa právě vznikajících zvukových spojení. Trošku zamrzelo jen to, že podkladový motiv byl předem nahraný a byl přehráván z „pásky“ namísto toho, aby Esfahani hrál oba motivy na dva nástroje zároveň. Z logistických a produkčních důvodů to však bylo pochopitelné.

Po krátké pauze, během níž už cembalo uvolnilo místo flétně a dalším, převážně melodicky perkusivním nástrojům, představila Kristýna Farag další Reichovu skladbu pro flétnu a pásku s názvem Vernon Counterpoint. V té flétnistka bravurně doplňovala a rozváděla flétnu na nahrávce pomocí vzletných, silně rytmických melodií a postupně je na sebe vrstvila do elegantních kontrapunktických struktur. 

 

 

Poté už přišel konečně čas na zlatý hřeb večera, Reichův magnum opus Music for Eighteen Musicians, jehož provedení se zhostilo namísto osmnácti muzikantů (jak je uvedeno v názvu skladby) dvacet členů formace Prague Minimal Orchestra vedené skladatelem Janem Rybářem. Z nedostatku informací o tomto tělese na internetu se nabízí domněnka, že vzniklo jaksi ad hoc spojením studentů z HAMU a dalších vysokých hudebních škol s ostatními rytmicky zdatnými muzikanty právě kvůli nastudování tohoto Reichova vrcholného díla. A je nutné dodat, že si s tímto úkolem poradili bravurně.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Hned ustanovující úvodní pulz dvou marimb, nad nímž se začaly záhy klenout stupňující se vlny vokálů, dechů a smyčců, vyslal posluchače na opojnou odyseu plnou svěžích opakujících se melodií, rafinovaných polyrytmů a náhlých harmonických změn. Ty vždy ohlásila melodie vibrafonu či signál basklarinetisty, čímž stočily skladbu do nového harmonického zákoutí, v němž se zase od začátku začaly formovat zcela nové či již dříve použité motivy přebrané dalšími nástroji. V polyrytmicky nasycených pasážích s důrazně odbíjenými basy klavírů a zdvojenými melodiemi smyčců i hlasu působil ansámbl skutečně impozantně. Průběh 55minutové skladby připomínal tekoucí řeku, jejíž proud se neustále žene kupředu a unáší s sebou vše, co ji přijde do cesty. V určitých nástupech sice občas chvíli trvalo některým hráčům než se napojí na zbytek, ale veskrze nebylo provedení co vytknout a zaslouženě tak sklidilo od posluchačů horlivé ovace ve stoje.

Maraton americké hudby tedy vběhl do Týdne americké hudby v Praze, v rámci něhož proběhnou ještě dva koncerty a masterclass Michaela Gordona, vskutku sprintem. Sice v něm nezazněli velikáni americké hudby Leonard Bernstein, Aaron Copland nebo John Adams, ale v rámci oblasti komorní hudby na něm byla představena bohatá paleta hudebních přístupů, kterou se americká hudba může jen pyšnit.

Další články

  • Rozhovor s Flook: Naše hudba neměla nikdy žádné hranice Rozhovor s Flook: Naše hudba neměla nikdy žádné hranice

    Roku 2008 oznámila britsko-irská čtveřice Flook konec, letos se vrátila na pódia s novinkou Ancora nominovanou na BBC2 Folk Awards. Do České republiky se vrací po dlouhých třinácti letech, fanoušci mohou očekávat energický set v pražském Rock Café. "Připravte se na subtilní oheň, hráčský důvtip a rytmickou sílu. Ti čtyři báječní lidé na vás z rohu hojnosti vylijí tolik velebného muzikanství, až se z toho málem zalknete," napsali o skupině v magazínu fRoots.

  • Foto: Ida Nielsen & The Funkbots, Jazz Dock, Praha, 11. 11. 2019 Foto: Ida Nielsen & The Funkbots, Jazz Dock, Praha, 11. 11. 2019

    V rámci koncertní šňůry Jazz čtyř kontinentů vystoupila v pražském Jazz Docku skupina Funkbots americké baskytaristky a zpěvačky Idy Nielsen, kterou proslavila její spolupráce s Princem. Z tohoto koncertu vám přinášíme fotoreport.

  • Foto: Kulturní úderka, Stará pekárna, 8. 11. 2019 Foto: Kulturní úderka, Stará pekárna, 8. 11. 2019

    Kulturní úderka nám zasadila řádný úder své potemnělé hudby v potemnělé Staré pekárně. Napadl mě příměr jejich hudby s Frankovkou - temné rubínové barvy, drsná tříslovina a i ta naše moravská kyselinka. Chuti někdy tvrdší, někdy více ovocné, někdy kořenité i sametové. Tak i takový byl nezaměnitelný zpěv kytaristy Štěpána Dokoupila. Koukněte, jak to tam vypadalo!

  • Joe Satriani vystoupí v květnu v Praze Joe Satriani vystoupí v květnu v Praze

    Joe Satriani zveřejnil první část svého nadcházejícího turné, ve kterém opět nezapomněl na Prahu. Celosvětově proslulý kytarový virtuos vystoupí v Praze v Kongresovém centru.

var sklikData = { elm: "sklikReklama_57358", zoneId: 57358, w: 728, h: 90 };