úterý, 13 březen 2018 10:40

Michael Landau a Liquid Quartet: Jeden z nejlepších koncertů

Napsal(a)
Michael Landau Michael Landau Foto: Martin Adamovský/musicweb.cz

Málokdy se stane, aby se z pocitu dnes by to nemuselo být špatné před koncertem nakonec stal pocit byl jsem na jednom z nejlepších koncertů v životě. Stává se to zřídka, ale včera se to stalo.

Okolo Michaela Landaua se rozprostírá velmi zvláštní a velmi příjemná aura. Ta na člověka působila už před začátkem koncertu, kdy se se svým signovaným stratocasterem v ruce, úsměvem a vřelým pohledem v očích rozehrával na baru pražského Jazz Docku, klábosil se spoluhráči a pil vodu. Nevěda jeho vzezření, mohl si neznalý návštěvník právě jeho v tu chvíli splést klidně s nějakým kytarovým technikem. Tak skromně a nenápadně totiž působil. A to nebylo ještě samozřejmě nic proti tomu, když vzal do ruky kytaru a začal hrát. Už po pár vteřinách bylo totiž jasné, že se brány tohoto vesmíru za námi na chvíli uzavřely a pan kytarista nás bere na výlet po mnoha jiných kytarových vesmírech. Naivní představy o tom, že člověka už nic moc nepřekvapí, byly ve vteřině ty tam, až se člověk musel v duchu své naivitě a samolibosti smát.

010Těžko vlastně popsat esenci dojmů, které člověk z hry Michaela Landaua má. Superlativů je mnoho, ale všechny působí více či méně pateticky. Mohli bychom hodiny rozebírat jeho tón, osobitou práci s pákou na kytaře, schopnost ohýbat tóny, práci s tónovou clonou a jednotlivými snímači, jeho efekty, které používá hodně, ale zároveň velmi vkusně a citlivě... Jak je jeho hra osobitá, ať už hraje jemně takřka sám bluesově laděnou baladu, tradiční hutné blues a nebo jazzrockově zazlobí v rockověji laděných skladbách. Jeden z mnoha faktů, který svědčí o tom, o jak výjimečného kytaristu se jedná, je to, že i v posledním sóle večera dokázal všechny v sále překvapit. Klidně jen jedním tónem, jinak vytaženou strunou, jinou sekvencí not a nebo jinak použitou pákou na kytaře. Až měl člověk pocit, že nejinak by tomu bylo i po dalších dvou hodinách hraní. Velká úcta a velká poklona.

Ačkoli o jeho spoluhráčích z Liquid Quartetu zatím nebylo řečeno nic, jejich úloha na pódiu byla klíčová. Celkovou atmosféru dotvářeli zásadním způsobem, ať už to byl zpěvák a příležitostný kytarista a evidentně dlouholetý přítel Michaela Landaua David Frazee či baskytarista Andy Hess, kterého jsme mohli u nás vidět například se Scofieldovým Überjamem. Bicí pak mistrně ovládal jediný britský zástupce v kapele, Ian Thomas. Zásadní úlohu04 jeho spoluhráči hráli totiž v tom, kolik prostoru Landauovi dávali, hráli na něj a šli s ním. A ten zvuk!

Zároveň ale celý koncert nepůsobil ani v nejmenším jako ukázka jakýchkoli kytarových orgií. Ačkoli sólových pasáží ve vztahu k celkovému času koncertu nebylo zrovna málo, nějakým záhadným způsobem jako by byly organicky propojeny s ostatním celkem. Říci, že byla jeho kytara jakýmsi druhým rovnocenným hlasem celého večera (ve skutečnosti Landau v několika skladbách opravdu zpíval), by bylo snad vůbec nejpatetičtější a nejlacinější přirovnání, ale ani po dlouhém přemýšlení jsem jiné přirovnání nevymyslel.

Pokud koncert Michaela Landaua a jeho Liquid Quartetu něco dokázal, pak to, jak propastný rozdíl může být v prožitku mezi poslechem alba a poslechem živého koncertu. V prostředí malého klubu tento fakt platí dvojnásob.

Další články

  • Foto: Blues Alive, Šumperk, 15. 11. 2019 Foto: Blues Alive, Šumperk, 15. 11. 2019

    Druhý den Blues Alive zahajovaly polské skupiny Caramel Black a Forsal. Dluholetý moderátor festivalu Marek Hlavice zde pokřtil svoje nové CD, které následně věnoval jedné krásné slečně v publiku. A pak už se rozjel hlavní program naplno. Francouzští Dirty Deep to rozpálili na plné pecky se svojí typickou živelností. Klidnější blues nám zahrál Watermelon Slim na svojí slide kytaru. Zato po něm vtrhla na pódium mladá kapela Beaux Gris Gris & The Apocalypse a kromě skvělé hudby předvedli a strhující podiovou show. Závěr patřil hvězdě tohoto večera Ronnie Baker Brooksovi, který všechny posluchače nadchl svým skvělým chicagským blues. Před koncem se na chvíli vystřídal u jeho kytary Kenny Neal. Nečekané překvapení! Koukněte na náš fotoreport!

  • Foto: Blues Alive, Šumperk, 14. 11. 2019 Foto: Blues Alive, Šumperk, 14. 11. 2019

    Tak už nám to začalo! Největší a nejlepší bluesový festival - šumperský Blues Alive 2019! Začali jej slovenští Kiero Grande a Tony Bigmouth Pearson. Následovalo oficiální zahájení a pak už se to naplno rozjelo. Skvěle zpívající Američanka Lizz Wright s neméně skvěle hrající partičkou muzikantů. Pak to nejlepší! Jak už je tu zvykem, tak to není nakonec (alespoň pro mě). Texasský kytarista Doyle Bramhallm II to tu pořádně roztočil. Spoluhráč např. Erica Claptona byl nejen pro mě parádním překvapením. Prostě paráda! Večer ukončila na vlně boogie woogie letošní sedmdesátnice, ale především zpěvačka a pianistka Marcia Ball.

  • Soutěžte o 1x2 lístky na koncert Pedra El Granaína Soutěžte o 1x2 lístky na koncert Pedra El Granaína

    Vychutnejte si večer plný nejčistších emocí, které flamenkový zpěv přináší přímo z hloubky celého srdce zpěváka Pedra El Granaína. V písních se s vámi podělí o nezměrné radosti, největší lásky, starosti i nejhlubší životní tragedie. Na kytaru ho doprovodí Antonio de Patrocinio hijo. Více se o festivalu dočtete zde. Pojďte s redakcí musicweb.cz soutěžit o volné vstupy na tuto temperamentní akci! 

  • Rozhovor s Flook: Naše hudba neměla nikdy žádné hranice Rozhovor s Flook: Naše hudba neměla nikdy žádné hranice

    Roku 2008 oznámila britsko-irská čtveřice Flook konec, letos se vrátila na pódia s novinkou Ancora nominovanou na BBC2 Folk Awards. Do České republiky se vrací po dlouhých třinácti letech, fanoušci mohou očekávat energický set v pražském Rock Café. "Připravte se na subtilní oheň, hráčský důvtip a rytmickou sílu. Ti čtyři báječní lidé na vás z rohu hojnosti vylijí tolik velebného muzikanství, až se z toho málem zalknete," napsali o skupině v magazínu fRoots.

Další podobné články

var sklikData = { elm: "sklikReklama_57358", zoneId: 57358, w: 728, h: 90 };