Ronnie Baker Brooks nezapřel talent svých předků Doporučený

Zatímco úvod prvního večera svěřilo vedení do rukou slovenských sousedů, ten následující, jen s návratem k tradičnímu výkopu z předsálí, opanovali ti polští. Karolina Czelej své hráčské ambice realizuje v jiném projektu, a tak se mohla jako jediná z Caramel Black ve foyer plně věnovat mikrofonu. Klasickou blues-rockovou nálož protkanou i popovějšími nápěvky, tedy standardní balíček většiny polských kapel, povyšuje Karolínina barva hlasu.

Watermalon Slim na Blues Alive 2019 Watermalon Slim na Blues Alive 2019 Foto: Zbyněk Zácha/musicweb.cz

Lehká zastřenost s dívčí něžností, která v humorné What's wrong with you, typizované ženské výpovědi o napětí mezi oběma pohlavími, ustoupila získanému sebevědomí. Úvodní dvacetiminutovka o pěti kouscích tak byla důstojným vstupem do dalšího festivalového dne. Štafetu převzali další představitelé polské tradice, více bluesoví Forsal. Oproti svým mladším předchůdcům tok žánrového proudu zrychlili. V těžkém souboji s prvoplánovou touhou zaujmout nakonec vyšel nepopiratelný talent zpěváka a harmonikáře Jakuba Konieczka vítězně. Publikum se triumfem klasiky nad afektovanějšími momenty bavilo a Forsal tak z pódia slézali za poměrně úderného potlesku.

Dirty Deep byli překvapením, svou show totiž měli možnost předvést na festivalu již před třemi lety. Tehdy dřevnost neznající rytmické poučky této trojice Francouzů, kteří svou hudbu označují jako “heavy blues”, sklidila nadšené ovace. A že je obliba vzájemná, o tom svědčí probíhající, ryze české turné, čítající úctyhodných dvanáct koncertů. Šumperský návrat byl důkazem, že kapela svůj zvuk neustále formuje. Rozjetá syrovost ustoupila profesionálnějšímu zvuku, typickému třeba pro frenetické Rival Sons nebo samozvaného enfant terrible, zpěváka a kytaristu Des Rocs, kázajícího o obrodě rock'n'rollového velikášství. Dirty Deep však oproti uvedeným čerpají živiny z bahnitého ústí poctivěji, stejně jako květina, podle níž pojmenovali své poslední album. Nejvíc to bylo znát u výjimečně pomalejší Strawberry Lips. Obdobná vystoupení jsou zkrátka ukazatelem směru, kterým by mělo podle Blues Alive oko bluesového fanouška v budoucnu hledět.

Přímočarost vystřídal příchod ztělesněného klamu prvních dojmů. Sedmdesátiletý Watermelon Slim, syn slavného lidskoprávního právníka s titulem z historie a žurnalistiky, mohl na stáří užívat profesorských definitiv či tepla redaktorského křesla. Až jeho zdravotní stav, nemožnost nahradit ztracený chrup, rozhodl v konzervativní americké společnosti o tom, že svůj život William P. Homans III., jak zní jeho pravé jméno, zasvětí hudbě a manuální práci. Životní ironie byla nosníkem celého komediálního projevu. Četné drobnosti obklopující horizontálně položenou kytaru dávaly kromě očividných košatostí tušit i vytříbenější metafory. Že je kytarista ve formě, a laskavost tak pouhou volbou, naplno prokázal v pasážích s harmonikou, která ho na hudební cestě doprovází již šestou dekádu. Stejně překvapoval plností hlasu a rychlostí gest, která v průběhu koncertu nabírala na intenzitě. I v takových kulisách může pnutí mezi světy bílých a modrých límečků fungovat.

Beaux Gris Gris & The Apocalypse byli dokladem subtilního dramaturgického umu Ondřeje Bezra. Ten objevil kapelu při surfování na internetu. Klidnější tempo jejich debutu sice opar dekandence posluchači přislíbilo, tušit jeho pravou moc však dávalo jen stěží. O to větším překvapením vystoupení americko-britsko-irské party bylo. Ve flitrech posetém oblečení pableskovala inspirace známým klipem Grace Potter And The Nocturnals Paris (Ooh La La).

 

 

 

Kabaretní mlhu zpěvačky Grety Valenti rozehnávala britská syrovost kytaristy Robina Daveyho z tamější bluesové síně slávy. Oba skvělí performeři, s talentem pro načasování a gradaci. Zbytek kapely v rozšířené koncertní sestavě nadvládu ústřední dvojice s respektem podporoval. V tomto ohledu vynikala klidná aura basistky a písničkářky Ali Coyle. Že se kapela stylového pnutí nebojí, dokázala vrcholem v podobě coveru Glory box od triphopových Portishead. Beaux Gris Gris & The Apocalypse tak dokázali, že síla jejich moja je největší naživo.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Ronnie Baker Brooks vařil jako páteční headliner z ověřené receptury v Šumperku oblíbeného chicagského blues. Genetickou výbavu z otcovy strany nezapřel, talent ostatně piloval po boku slavnějšího předka Lonnieho už od náctiletého věku coby člen jeho kapely. Během setu protkaného covery velikánů zůstal přísně věrný rodinnému zázemí. Potvrdil tedy pozici klasika, který pro oblibu svých kořenů nemá zapotřebí pouštět se do neznámých vod.

Napsal(a):

Zanechat komentář