Vytisknout tuto stránku
pondělí, 07 prosinec 2015 14:54

Rozhovor se Susheelou Raman: Je na posluchači, aby příběh dokončil sám Doporučený

Napsal(a)
Susheela Raman na Respect festivalu 2015 Susheela Raman na Respect festivalu 2015 Foto: Martin Chochola/musicweb.cz

Indicko-britská zpěvačka Susheela Raman je pěveckou divou, která se na pódiu rozhodně neztratí. Její energické melodie a temný hlasový projev se často přibližují šamanskému vystoupení, stejně jako ho umocňují uhrančivé rytmy. Susheela se pro redakci musicweb.cz rozpovídala o svých začátcích, o svých třech domovech i o novince Queen Between, kterou představí sólově v Paláci Akropolis 12. prosince.

Vaši rodiče pocházejí z Indie, strávila jste nějaký čas v Austrálii, ale nyní již žijete ve Velké Británii. Jak tyto tři země ovlivnily Vaši tvorbu?

Ačkoli jsme žili v Británii a v Austrálii, hudbu jsem se učila od svých rodičů doma a právě ti mi ukázali indickou muziku. Moji rodiče byli přesvědčení, že mi musí představit kulturu, ve které vyrůstali a v tom byli hodně přísní. V Austrálii jsem sama objevila „západní" hudbu a samozřejmě život venku mimo domov byl hodně rozdílný a různorodý. Pořádala jsem klasické recitály pro indickou komunitu, když jsem byla mladší, ale nakonec jsem začala rebelovat a založila kapelu, se kterou jsem pak zpívala po klubech. Vždycky a všude se najdou vlivy, ať už pozitivní nebo negativní. Svůj vlastní zvuk jsem ale našla, až když jsem přišla do Británie, ale bylo to také proto, že jsem byla zrovna ve věku, kdy je velmi důležité se urovnat a Londýn má velmi silnou tvůrčí kulturu.

Proč jste vlastně začala zpívat? Bylo to tím, že je Vaše rodina hudební?

Ano. Moje teta byla zpěvačka a můj táta má také hodně dobrý hlas, ačkoliv nikdy nevystupoval veřejně. Myslím, že jsem si prostě oblíbila koncertování.

Když se chystáte pracovat na nové skladbě a psát k ní text, kde nejčastěji berete inspiraci?

Myslím si, že vždycky procházíte fázemi, ve kterých objevujete různou hudbu, když třeba pracujete s různými lidmi, slyšíte nové věci a poté se to případně projeví také v té vaší. Text většinou zabere více času a někdy se stane, že je o něčem, co se odehrálo před deseti lety a najednou to vyskočí na povrch.

Viděla jsem váš koncert v pražském Paláci Akropolis v roce 2011 a byla jsem tehdy fascinovaná Vaší show, protože byla silná a hodně mystická. Myslíte si, že koncert je jenom o umění hudby?

Tehdy jsem procházela obdobím, během kterého jsem hrála extatickou hudbu. Zabývala jsem se tehdy několika zajímavými hudebními proudy z Indie a Pákistánu a zůstávala jsem tak ve spojení s náboženskou, liturgickou složkou, transem a podobně. Nyní jsem trochu jinde, možná trochu zkoumám sama sebe a soustřeďuji se znovu na melodii. Takže show v roce 2015 je možná o trochu méně bombastická, ale vždycky cílím na pocit extáze, protože ta je pro mou muziku důležitá. Je mnoho cest. Koncerty mohou být rituálními i dneska. Jde především o magický okamžik, který sdílí více lidí najednou...

Většinu písní zpíváte anglicky, ale několikrát jste zvolila i tamilský jazyk. Který z těchto jazyků je pro Vás příhodnější ke zpěvu?

Velice záleží na písni, ale angličtina je můj první jazyk – mateřský. Zpívám několik písní, které odkazují na indické kořeny, ale když píšu, vždycky to bude skladba v angličtině.

V devadesátých letech jste hrávala také jazz a blues a nahrála jste album 331/3, které se skládá z nejrůznějších cover verzí od Boba Dylana, Jimiho Hendrixe nebo Captaina Beefhearta. Jaký žánr je Vám nejbližší?

Nemám ráda škatulky. Nikdy jsem si nenalezla žánr, který bych akceptovala nebo by on zahrnoval mě! Všechna hudba je v jednom bodě propojená.

Co se skrývá za skladbou Raise Up z alba Vel?

Nic se v ní neskrývá. Je to velice pozitivní skladba, která sune energii na povrch. Využívám v ní indické melodie, která se nazývá Darbari, a přesně ta dává celé písní to pravé koření. Poprvé jsme ji hráli v New Yorku s kapelou velmi schopných hudebníků a celý koncert jsme si moc užili, a tak jsme další den šli do studia a začerstva jsme ji nahráli. Nicméně to bylo v roce 2009, takže dneska už je to trochu historie...

Mnoho hudebních kritiků řeklo, že Vaše hudba nepatří mezi world music, ale ke „globálnímu popu". Co si o tom myslíte?

Tohle naštěstí řekli kritici, kteří nemají zas takovou váhu. Nikdy jsem se nesnažila zapadnout do nějakého stylu, jenom dělám to, co mě táhne. Nemyslím si ale, že bych dělala popovou muziku, ani ji neposlouchám, z toho už jsem asi vyrostla, ale nemám nic proti tomu být vidět. Můj život stejně jako moje práce je hudba, takže určitě nebudu dělat něco, co pro mě nemá význam.

Když nahráváte novou skladbu nebo ji prvně zpíváte na koncertě, je pro Vás tento okamžik něco jako vyprávění příběhu lidem?

Něco takového to rozhodně je, kromě toho, že je na posluchači, aby si příběh dokončil sám.

Můžete představit Vaši poslední desku Queen Between našim čtenářům? Co je na ní nového?

Queen Between je hodně silná nahrávka a myslím si, že zdaleka moje nejlepší. Přivedla mě k úžasným spolupracím s hudebníky z Indie a Pákistánu, ale vůbec nezní jako tradiční tamní muzika. Nahrávali jsme ji v Londýně a až na výjimky je v angličtině. Několik témat je vybraných ze skvělé knížky Sira Jamese Frazera Zlatá ratolest, která pochází z konce 19. století a je jakýmsi průzkumem magických a náboženských tradic. Je to velice podmanivá knížka, jejíž text je sám o sobě hodně magický. Ve své době se rozcházela s křesťanstvím, protože ukázala, že právě křesťanství je jen jedním z dalších náboženství. Pro mě je velmi důležité vypořádat se s náboženskou tradicí ve vlastním nezávislém pojetí, což dělám i ve své hudbě. Kdo chce být otrokem svých tradic?

Další články

  • Struny podzimu přinesly výjimečné hudební zážitky Struny podzimu přinesly výjimečné hudební zážitky

    Mezinárodní hudební festival Struny podzimu 2019 je minulostí. Ve středu jej zakončil koncert hip-hopových legend De La Soul. Dramaturgie letošního ročníku doslova naplnila neoficiální podtitul „od Bacha po hip-hop". Bachovy suity totiž zazněly v podání violoncellisty Jiřího Bárty jen pár dní před hip-hopovou party v režii De La Soul. Jak široké hudební spektrum se mezi těmito póly rozprostírá, dokumentovalo dalších osm hudebních večerů, během nichž se publiku představili jazzmani Charles Lloyd, Fred Hersch, Lionel Loueke a Luboš Soukoup, soulová zpěvačka Laura Mvula, soudobou hudbu reprezentující JACK Quartet, Michael Gordon společně s Mantra Percussion a osobnost domácí hudební scény, písničkář Jiří Suchý.

  • Blues Alive završil koncert Kennyho Neala s jeho bratry Blues Alive završil koncert Kennyho Neala s jeho bratry

    Bluesová plejáda v Šumperku dospěla. K poslechu bylo poslední den mnohé, repertoáry interpretů byly stejně pestré jako jejich vlastní životní osudy, o nichž nejen blues tak rádo vypráví.

  • 24. Mezinárodní festival jazzového piana nabídne přehlídku hráčské originality 24. Mezinárodní festival jazzového piana nabídne přehlídku hráčské originality

    Program již 24. ročníku MFJP je tradičně pestrý. Královské klavírní disciplíně bude věnováno osm různorodých sólových recitálů špičkových hudebníků tří kontinentů, které proběhnou během čtyř pražských večerů v termínech od 25. listopadu do 18. prosince. Těšit se můžeme na umělce jako Sunna Gunnlaugs, Andreas Ulvo, Greg Burk či Chris Gall. Že i letošní MFJP bude mimořádný, naznačil ostatně už jarní prolog festivalu v režii Larryho Willise. Po setkání s legendou jsou na řadě koncerty talentů na vrcholu sil.

  • Blues Alive v H-Clubu: Pod střechou melodií Blues Alive v H-Clubu: Pod střechou melodií

    K pátečnímu, druhému a zároveň prostřednímu dni festivalové přehlídky Blues Alive v jesenickém podhůří neodmyslitelně patří i odpoledne strávené v podkroví šumperského H-Clubu. Zdejší prostor s výhledem na koleje místního nádraží tradičně hostí interprety komornějšího projevu, lakájícího k nabytí sil před hlavním programem. Letos střešní trámoví rezonovalo silněji, než tomu bývá zvykem. Oba účinkující totiž disponovali energií, která se netajila ambicí posluchačovu pohodu narušit.