Austrálie je překvapivě plodnou hudební líhní, o níž zbytek světa zatím příliš neví. Příkladem jsou i The Necks, kteří se znovu českému publiku představili v pondělí 4. prosince v Paláci Akropolis. Níže se podívejte na fotogalerii z koncertu.
Mnozí ji přirovnávají k mladé Dianě Krall, pro další je umělkyní, která s milióny zhlédnutí skladeb na TikToku a dalších sociálních sítích dokázala jazzovou hudbou strhnout generaci Z a vrátit ji na úroveň vrcholného popu. Všichni bez rozdílu se ale nechávají okouzlit jejím nezaměnitelně zralým a hlubokým hlasem... Vůbec poprvé do České republiky přijede čtyřiadvacetiletá islandská zpěvačka Laufey, která vystoupí jako jedna z hlavních hvězd festivalu JazzFestBrno 14. května v pro ni komorním prostředí Sono Centra. Na koncertě představí své druhé album Bewitched, které mezi jazzovými nahrávkami v USA dosáhlo v prodejnosti na zlatou příčku a je zároveň nominováno na cenu Grammy za nejlepší tradiční popové vokální album. O její popularitě svědčí zcela vyprodané evropské turné příští rok nebo pozvání na prestižní Montreal International Jazz Festival.
Druhý festivalový den začal přednáškou Jiřího Moravčíka "Zní to jako blues, ale blues to není" a po čtrnácté hodině se už začalo hrát, na Jam stage zahájil Jan Martinek oslavou sedmdesátin a od 15 hodiny zahrála partička The Bladderstones. Páteční sváteční odpoledne přitáhlo fanoušky i do kostela, kde vystoupili Jana Štromská, Circus Ponorka a James Haries. V Domě kultury se program začal rozjíždět po osmnácté hodině, kdy ve foyer vystoupili Readymade Backsliders a hlavní podium se rozeznělo v půl sedmé s polskou kapelou Black Pin. Program pokračoval divokou jízdou, na hlavním podiu se vystřídali Alvin Youngblood Hart, vynikající Bernard Allison a G. Love Special Sauce. Neméně divoká jízda se odehrávala i na Jam stagei, kde nejdříve zahráli Jakub Noha s Petrem Bublákem, následováni Michal Prokop triem a divokým Boogie Beasts, první belgickou kapelou v historii Blues Alive festivalu. Páteční program tradičně zakončil v brzkých ranních hodinách jam s Jimmim Carpenterem v čele.
Dvacátý sedmý ročník festivalu Blues Alive začal ve čtvrtek vernisáží Pertti Nurmiho - finského fotografa a po osmnácté hodině se již rozběhl hudební program. Ve foyer Domu kultury v Šumperku zahájili Dark Leaves, na hlavním podiu zahájilo vsetínské kvarteto Dazed and Confused, jam stage se rozjela krátce po 19 hodině, kdy vystoupila Noa The Hell Drinkers. Program se začal pořádně rozjíždět s Krissem Matthewsem, Jimem Carpenterem a vyvrcholil s Chicago blues Festival Feat. Marquise Knox, Dexter Allen and Lady A. Hrálo se současně i na jam stage, kde ještě vystoupili Kara Grainger a Graverload. Po skončení oficiálního programu se rozjela velká párty na jam stege, kde se potkali mnozí vystupujíci na jednom pódiu. Více se dočtete v naší reportáže ze čtvrtečního programu. Níže se pak podívejte na fotografie:
Jazz Dock přivítal Memphissippi Sounds, moderní bluesové duo, které tvoří Cameron Kimbrough, vnuk legendy hill country blues Juniora Kimbrougha (1930-1998), a bluesový a hiphopový harmonikář z Memphisu Damion "Yella P" Pearson. Jejich syrové dřevní blues, které mistrně spojuje minulost a současnost bluesové hudby nadchlo téměř vyprodaný Jazz Dock. Ještě před Memphissippi Sounds vystoupil skvělý bluesman a výrobce kytar "red Bird" Jan Fic.
Festival Jazz On 5 završil svým vystoupením vynikající jazzový kytarista John Scofield. Jak ve světě, tak u nás je John Scofield považován za jeden z pilířů světového jazzu, pokračovatele odkazu Milese Davise a velkého inovátora hry na elektrickou kytaru. Vydal nespočet alb, odehrál tisíce koncertů, z nichž mnoho také již v ČR, a svůj hudební obzor rozšířil od původního fusion přes postmoderní Jazz až po neofunk a acid Jazz s pořádnou dávkou elektroniky. Přes všechny experimenty se rád vrací ke klasickému jazzovému triu s kontrabasem a bicími a tentokrát vyrázil na turné s fenomenální rytmickou sekcí: s bubeníkem Billem Stewartem a kontrabasistou Vicentem Archerem.
Do Jazz Docku dorazil legendární chicagský altsaxofonista a skladatel, jeden z nejvlivnějších umělců světa moderního jazzu.
Během své padesát let trvající dráhy Steve Coleman detailně zmapoval cesty jazzové improvizace, její vztah k africkým kořenům i filozofickým konceptům. Ovlivnil dvě generace jazzmanů a byl jedním z iniciátorů hnutí M-base, které vzniklo v 80. letech v Brooklynu a vedle hudby zahrnuje i tanec a poesii.
Svůj muzikantský život strávil hledáním nových cest, které obohatily hudební svět. Jeho myšlenky, kdysi považované za nekonvenční a nepřístupné, se staly páteří současného jazzu. V Praze s Stevem Colemanem vystoupili špičkoví spoluhráči, kanadský basista Rich Brown a americký bubeník Sean Rickman.
Finálovou sobotu se krasohled tlumených odstínů v šumperském kulturáku točí přecejen o něco rychleji. Pod matnými světly předsálí se tu do sebe vpíjí bobtnající shluky kloboučkářů, límečkářů, sběratelů textilních beatových trofejí i sesterská dua všech věkových kategorií s nádherně se vlnícími hřívami. Všechno osvědčené, léty šlechtěné návštěvnické odrůdy. Letos na mě v hemžícím se davu z několika zad tajuplně pohlédla taky vážná ilustrovaná tvář, logo soluňských prog rockerů Naxatras. A proč tak zeširoka?
Druhý den Blues Alive? To znamená rekonvalescence po probdělé noci a každoroční dilema, zda načerpat energii k dalšímu večeru, nebo ztenčené síly napnout k bohatému odpolednímu programu. Šumperk není jen živoucí připomínka nebohé Sattlerové a mamonuchtivého Bobliga - mezi jinovatkou pocukrovanými kopci tu na vás číhá město, které si dokázalo v polozapomenutém koutu republiky vybudovat solidní celoroční kulturní a
gastronomické zázemí. V historickém jádru i mezi impozantními vilami textilních průmyslníků tak potkávám povědomě švitořící hloučky bluesových nerdů a muzikantské rodinné klany migrující mezi mnoha zdejšími výběrovými podniky, tematickými výstavami i koncerty. Kromě emocemi nabité přednášky Jiřího Moravčíka a velkoformátových momentek světově uznávaného fotografa Pertti Nurmiho jsem stihla ještě vsuvku od The BladderStones, odvážný artový výlet sakra daleko za hranice všedního blues.
Blues Alive sice své čtvrtstoletí už oslavilo, letos se ale z malého, ryze osobního jubilea těším já. Je to právě deset roků, co jsem festival v jesenickém podhůří objevila. Dotazům na bluesovou oslavu z Malé Vídně, jak se Šumperku přezdívá, čelím s odpovědí, že mám každoročně čest s rodinnou akcí. Povinnost navštívit v půlce listopadu šumperský kulturák se často předává z otce na syna (či dceru), v jamem pulzujícím předsálí se tu potkávají ryze lokální, tuzemské, ale i přeshraniční muzikantské a fanouškovské famílie. Pokud ale jako já patříte mezi jedince, kteří si festival pod vlivem nadšení z bluesové dvanáctky našli na internetu nebo o něm zaslechli od hudbou spřízněných kamarádů, nemusíte mít strach, že vás tu ve frontě na pivo přepadne nemístný pocit osiření. Je totiž jedno, jestli jste tenhle festival založili, podědili nebo jako já vygooglili. Stačí, že máte rádi blues - a místní klan vás přijme za svůj.
