Rozhovor s Rudolfem Brančovským: Brněnsko-pražské šťouchanice jsou zbytečné

Brněnské šestičlenné uskupení hrající jazz, punk rock… Zkrátka „chlupatý styl“, který se na svět dostal pod názvem Poletíme?. Kapela po dvou letech vydává novou desku Kroskántry. Šestice ukázala, že trubka, housle, klavír, banjo a další nástroje mohou skvěle znít nejen v punku, ale i country stylu. Zpěvák skupiny Poletíme? Rudolf Brančovský nám o své skupině a novém albu prozradil více.

Rudolf Brančovský Rudolf Brančovský Zdroj: poletime.info

Nyní jste po dvou letech pokřtili další nové CD. Co si Vaši fanouškové poslechnou? Co na novém albu objeví nového?

Jde o vychýlení. Kapela hraje v různých stylech a s touhle deskou jsem se snažil vychýlit se nebo přiblížit se k jednomu z těch stylů, který je možné s Poletíme? hrát - a to je country. V době, když jsem psal nové písničky, mě country fascinovalo. Byl to takový návrat k oné drobné dětské fascinaci, kdy jsem country kapely poslouchal. Už od dětství jsem v tom spatřoval romantiku. Složil jsem několik textů, na základě kterých jsem dostal nápad, že desku uděláme více ke country. Zároveň jsem si říkal, že bude také zajímavé, že členové skupiny country nehrají a nemají k němu vztah.

Hrajete hlavně punk, jazz a jim podobné styly. Chtěli jste tedy vyzkoušet něco nového?

Je to jedna z možných variant. Mám třeba v plánu, že další deskou se zase vykloníme jinam. Odchýleně jsme natočili i první dvě desky. První byla taková exploze všeho, co jsme vyzkoušeli. Natočili jsme to, co lidi měli rádi. Druhá deska byla taková… Nedá se říct rozpačitá, ale byly nějaké hity, které si lidé oblíbili. A já jsem si říkal, že tentokrát album zkusím udělat tak, aby bylo žánrově zařaditelné. Prostě jsem to tehdy tak cítil, byl jsem country fascinovaný. Zajímavé je, že teď už to tak není. Nedávno byl křest desky, ale můj vztah ke country mezitím opadl. Asi jsem se vyčerpal tím, že jsem to musel udělat. Je dobré, že kluci jsou tak tolerantní a tak všestranní, že když jsem vyřkl přání, aby další deska byla do country, vůbec nic nenamítali, neměli žádný problém. A víceméně jsem po pár zkouškách věděl, jak to celé technicky udělat.

2012 04_03_01_Poletime
Všechno tedy vzniklo v zápalu?

V zápalu… Zkrátka se mi sešlo na stole několik textů, o kterých jsem si říkal, že bude fajn udělat z nich desku ne čistě country, ale stylizovat ji do podoby country. Country vlastně nabízí spoustu klišé, se kterými se dá pracovat. Třeba jako Limonádový Joe, je to oblíbená komedie. Má to být parodie, ale také je to vlastně první western, který Češi natočili. Jako komedie ale měla velký úspěch. Trošku jsem si myslel, že právě u muzikantů, kteří ke country nemají vztah a budou dělat country desku, by mohl vzniknout zajímavý překlad.

Co s kapelou chystáte nyní, když máte nové album? Bude třeba nějaká šňůra koncertů po Čechách?

Zajímavé byly dva koncerty v Paláci Akropolis a v Brně v klubu Metro, kde jsme hráli víceméně v té sestavě, která se objevuje na desce. Je obohacená o banjistu, je to takový matador, jmenuje se Sváťa Kotas. Ten se s námi na těch dvou koncertech objevil. Ale jinak koncertování během celého léta bude jen výběr best of. Víme, co mají lidé rádi a co si rádi poslechnou. Z každé desky zahrajeme něco. Jinak nic extra s novou deskou nechystáme. Každé CD má své písničky, které si lidé přejí, chtějí je zahrát. A nás to motivuje zařadit je do našeho repertoáru.

Poletíme? je brněnská kapela, kterou založil v roce 2007 výtvarník Rudolf Brančovský. Kapela se oddává cestám napříč všemi možnými žánry. Typický je pro ni však zvuk banja. Inspiraci pánové hledali u interpretů jako Ivan Mládek, Buty nebo Traband. Na svém kontě mají již tři studiová alba - Jednoduché písničky o složitém životě, Skupina dobře vypadajících mužů, Kroskántry. Skupina hraje ve složení: Rudolf Brančovský (banjo, zpěv), Vojtěch Konečný (housle, zpěv), Jáchym Hájek (trubka, zpěv), Ondřej Hájek (klavír), Honza Beran (basová kytara), Daniel Kačer Černý (bicí nástroje).

Jste známí i tím, že hrajete v kostele. Je to tak?

V kostele hraje především náš pianista, protože jeho tatínek je evangelický farář. Občas tam hraje jeho bratr na trubku, občas tam hraje i houslista. Tam jsem ho také potkal - v evangelickém kostele na bohoslužbě. Vlastně jsem tam potkal všechny kluky. Když jsem se vrátil z Prahy do Brna, hledal jsem muzikanty, se kterými bych mohl hrát. Přišel jsem na bohoslužbu a okamžitě mě zaujalo, jak hráli. Netradičně a moc hezky. Tam to vzniklo.

Vaše kapela je z Brna. Existují vtipy o vztazích mezi Pražáky a Brňáky. Neměli jste tendence také přispět nějakým vtípkem, třeba v podobě písničky?

Pražáků nás poslouchá docela dost, na Facebooku máme více než půlku Pražáků. Ale vtipkovat na adresu jedněch nebo druhých? To rozhodně ne, protože já konkrétně tenhle spor fakt ze srdce nenávidím. Čtyři roky jsem bydlel v Praze, jsem Brňák a zase jsem se vrátil do Brna. Ale když sem (do Prahy, pozn. redakce) přijedu a mám tady schůzku, potkávám strašně milé lidi. Nemám rád ty řeči, že v Praze jsou chladní a Moraváci jsou srdeční. Nevím, jak vůbec tyhle řeči vznikají. Mám s lidmi v Praze dobrou zkušenost, nemíním si z těch vztahů dělat srandu. Hrozně rád se sem vracím a dokážu si představit, že bych tady za určitých podmínek znovu žil. Brno má svoje kouzlo. Můj spolubydlící je mimo jiné Pražák, který se rozhodl, že chce bydlet v Brně. Myslím, že takovéhle brněnsko-pražské šťouchanice nepotřebuji, jsou úplně zbytečné.

Máte opravdu zajímavá videa. Děláte si je také sami? Kde berete inspiraci?

První videa jsme si točili sami, sami jsme si je i stříhali. Měli jsme takové pravidlo, že musí vzniknout nejlépe za jeden večírek. Další večer u piva jsme to sestříhali a rovnou dávali na YouTube. Ale nezvládáme technickou stránku. Jsme technicky nevzdělaní, takže jsme natočili třeba i dobré video na kvalitní kameru, zmenšili jsme ho, dali na YouTube a z kamery jsme to vymazali. Takže vznikly záběry, ale ty už se nedají pouštět třeba na Óčku nebo celkově v televizi. I když o naše videa nemají zájem, protože jsme je znehodnotili vložením na YouTube.

Z toho důvodu jsem kvůli nové desce zaměstnal profesionály. K písni Lokomotiva tak vznikl animovaný film, který má profesionální výstup a může jít i do televize. Teď je navíc sestřihaná i taková srandička. Jde o Holky pitomý. Sestřih je udělaný výborně, ale nemůže jít do oficiálních médií, protože se jedná o klasickou krádež a předělávku (co se týká zvuku a obrazu). My sami neumíme klipy vyrobit tak, aby byly kvalitní. Ale nechci trávit čas tím, že se to budu učit.

Na konci vašeho klipu Hvězda padá zničíte několik vajíček. Není vám jich teď, když jsou tak drahé, líto?

V té době vajíčka nebyla tak drahá. Natáčelo se v parku a já si jako vášnivý pejskař myslím, že to vyzobali psi, protože ti vajíčka milují. Takže jsem žádnou ztrátou nebo mrháním valutama netrpěl. Za prvé vajíčka nebyla tak drahá a za druhé si na tom pochutnali pejsci, takže líto určitě ne.

Při jednom z rozhovorů jste uvedl: Nebrat se vážně - to je to, co s Poletíme? chci lidem říct. Vy se neberete vážně?

Brno je strašně malé město a je bohaté na lidi, co něco dělají. V každé hospodě, v každé kavárně sedí výtvarníci, hudebníci. Já jsem si prošel takovou dobou, kdy jsem se bral vážně. Teď zpětně poslouchám lidi, kteří mluví o tom, jak se trápí. Na tom, co děláme, nejde zbohatnout, ani nejde být velmi úspěšný. Myslím, že jediná možnost je nebrat se vážně. Je lepší brát všechno tak nějak lehce. Nabídek šikovných lidí je strašně moc, ale lidí, kteří by to koupili, moc není. Lidé raději přijedou na nějakou známou kapelu než na alternativu. Taky jsem býval smutný, ale někdy je to zbytečné.

Je to jednoduché: když se člověk příliš pozoruje, není to dobře. Když si ze sebe děláte srandu třeba v hospodě, vzniknou z toho nejlepší věci. Je to lepší než obchodní schůzka. Tam je člověk zařezanej, bojí se, že se stane něco hrozného, že Vás něco mine. Takže když je člověk nad věcí, je o co stát. Ale když jsem tohle řekl, musel jsem být asi hodně sebevědomý, protože s tím mám problém doteď.

Vystupujete v Česku, nebo hrajete i v zahraničí? Ve kterých zemích jste koncertovali?

Vystupovali jsme v Rakousku na jednom hradě v Alpách, což bylo úplně totálně bizarní. Ten hrad kdysi obývalo gestapo. Myslím, že se jmenoval Mittersill. Potom ho koupili nějací američtí milionáři, potom osvícení lidé. Pořádali tam umělecké konference. Jezdil jsem tam asi šest let. Jednou tam právě pozvali i mou kapelu. Pro mě je velmi důležité spojení textu s hudbou. Jedno bez druhého se mi zdá nudné. A tak jsem s pomocí přátel přeložil nějaké naše písničky. Při jejich hraní bylo zajímavé, že lidé se sice neskutečně smáli, ale smáli se na úplně jiném místě, než by měli. Možná to bylo i tím mým překladem. Oni si text dočetli, zasmáli se a my jsme ještě dvě minuty hráli.

Ale jinak zahraničí? Vůbec. Teď pojedeme do Polska, ale mě to vůbec neláká. My jsme lokální, česká záležitost. Lidí jsou mraky a jsou mnohem lepší než my. My jsme prostě východ, Čechy, co se chtějí pobavit.

Jaké jsou Vaše největší úspěchy s kapelou?

poletimeHrozně mě baví, když se na koncertě povede něco, co je neplánované a vyjde to. Může jít o koncert, na kterém je minimum lidí. Občas zveme na pódium lidi, kteří mají náladu, nebo něco umí. Komunikuji s nimi nebo zpíváme v písničce refrén. Někdy ti lidé sami vnesou nějakou složku, která publikum velmi pobaví.

Například vezmeme občas člověka na pódium, aby se s námi podílel v jedné písničce na refrénu, kde odpovídá jenom „ano“, čtyřikrát jenom „ano“ a jednou „no a?“. V té písničce se zpívá: „tvůj přítel je lepší než já“ a slečna řekne „ano“, tisíckrát „ano“. A na konci je „já tě mám rád“ a ona řekne „no a?“. Nějaká slečna, která byla asi pod vlivem alkoholu, nebo nevím, odpovídala „i já“, což bylo strašně vtipný na „tvůj přítel je lepší než já“, ona odpověděla „i já“. Už nevím, kde to bylo, ale tohle mi přišlo skvělé. Když se podaří takovéhle srandičky, je to super.

Kolikrát byl koncert dobrý, ale někdy mě z celého večera nejvíce bavily věci, které se odehrály třeba dole na baru. Někdy mám pocit, že to, proč jsme tam, není koncert, ale kontakt s lidmi. Může se stát, že máme výhrady, ale stmelí to kolektiv. Dříve jsme hráli pro tisíce i pro patnáct lidí. A nestoupá to, stále je to podobné, záleží na místu a čase.

Jsme strašně malí. Začali jsme jezdit do Tábora. Nikdy předtím jsem tam nebyl. Na koncert nám přišlo dvacet lidí a byl to úžasné. Ani jsem nečekal, že na takové místo přijde dvacet lidí. Máme to jednodušší než slavné kapely. Těm, když jim přijde dvacet lidí, tak jsou naštvaní, ale my jsme za ně rádi.

Hrajete punkové songy pro banjo, trubku, housle, klavír. To se jen tak nevidí. Složit písničku pro takové nástroje by bylo pro mnohé hudebníky problém. Jak jste na tom Vy?

Já prostě přinesu písničku, kterou bych mohl přinést dechovce i cimbálce. Nad ní jsem taky uvažoval, protože náš houslista hraje v cimbálce. Napadlo mě, že bych jezdil jenom s cimbálkou. Ale zkrátka přinesu písničku a tu můžeme hrát v jakémkoli stylu. Naše koncertní podoba je kompromisem mezi muzikanty. Každý z nás je víceméně z jiného hudebního prostředí a díky tomu může vznikat takováhle vyhraněnost a možnost hrát naším způsobem. Houslista, jak jsem říkal, je cimbálka, klavírista je výborný varhanní virtuóz, studuje vážnou hudbu, trumpetista hrával dlouhou dobu v orchestru vážné hudby, já jsem funky, basák je americký styl a bubeník je blues.

Zasoutěžte si s námi o kompletní diskografii Poletíme?

Z Vašich videí jsem měla občas pocit, že jste tak trochu blázni – v dobrém slova smyslu, samozřejmě. Považujete se za blázny?

Na pódiu jsem blázen, ale je to z toho důvodu, že si to můžu na plné pecky dovolit. Jinde by to nešlo. Je to pro mě takové odreagování. Ale jinak cítím hroznou zodpovědnost a s úspěchem u mě strašně moc roste. Čím jsme známější, čím víc se to lidem líbí, tím mám větší zodpovědnost za to, aby kluci byli spokojení, aby na kapelu přišlo více lidí a aby se lidé bavili. Kapela mi bere hodně energie, ale zároveň si nenechám ujít příležitost si tu energii nabrat zpátky na koncertě, kde opravdu můžeme dělat, co chceme, a chovat se, jak chceme. V Brně jednou lidé po písničce skákali, zpívali jsme spolu, objímali se. Ta bariéra mezi pódiem a lidmi jako by zmizela. Vytvářet kolem kapely svátost by byla pitomost. Líbí se mi, když to dýchá spolu.

Jaká je Vaše nejoblíbenější písnička a proč?

Všechno vychází z toho, co si lidé přejí. Když víme, že lidi baví nějaká písnička, zahrajeme ji, protože když to baví lidi, baví to i nás. Jde určitě o patnáct písní, ze kterých bych ale náš koncert nesložil. Na druhou stranu nemám rád něco strojeného. Když máme delší koncert, snažíme se, aby na každou z písní zase jednou došlo - kromě hitovek, které si lidé přejí vždy. V něčem jsme nekompromisní, jako třeba u oblíbené písně Mám depresi rád. My ji prostě nejsme schopni zahrát, nejsme schopni se ji naučit. Je tam totiž nějaký zvláštní rytmus, takže to skoro nehrajeme. Je opravdu zásadní, když to lidé slyší, většinou se s fanoušky domluvíme, že to zkusíme. Ale může se stát, že se nám písnička v půlce prostě rozsype a potom končíme. Ale zase vznikají náhodné situace, že to dozpíváme nebo to zazpíváme líp.

Máte už nějaké nové písničky pro další CD? Nebo si zase počkáte třeba dva roky a pak něco vydáte?

Na stole mám asi patnáct písniček, ale nevím, co s nimi udělám. Chtěl bych zkusit hrát jenom já s pianistou, v barových a hospodských stylech. Kapela má ale normálně fungovat, jen bych chtěl ještě navíc zkusit hrát takovej chlapskej prosťáckej šanson. Živím se jako výtvarník, takže jsem začal zase malovat. Po půl roce, co jsem se věnoval desce, ve mně vybuchla a v hlavě mám zase jenom obrazy. Takže teď, když bych měl prodávat desku, jsem zase vysazený na malování. Ne, že by ze mě hraní opadlo, já se na všechny koncerty těším, ale je to pro mě odpočinek.

A další deska? Nevím, jaká bude, ale chtěl bych, aby byla hodně zaměřená na piano, protože náš pianista je génius. Je neuvěřitelně tichý a stydlivý. Vlastně o něm víme jenom to, že hraje na piano. Na YouTube má svoje skladby, které si nahrál. Já ho mám v kapele a nevěděl bych o jeho talentu, kdybych se na ta videa nepodíval. Chci z něho vymáčknout pro naší desku co nejvíc.

Chtěl byste ještě něco vzkázat Vašim posluchačům a fanouškům?

Důležité je, že si lidé můžou všechny naše desky stáhnout zdarma. Můžou si koupit naše CD, ale i stáhnout zdarma. Na tom trváme. Takže každý může zkusit, jestli se mu nová deska bude, nebo nebude líbit.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články