Tato smutná zpráva dnes obletěla většinu zpravodajských serverů, na naší hudební scéně a v managementu kolem ní snad není nikdo, kdo by jeho jméno neznal. Vojta patřil mezi naše nejvýznamnější osobnosti hudební žurnalistiky. Jeho hlas jsme mohli slýchat každý týden z Rádia Beat, kde měl své dva vlastní pořady (Beatovou klenotnici a Svěženky), působil také jako překladatel a dramaturg. Od ledna do prosince 1992 byl členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. A to zdaleka není vše.

Již po ukončení gymnázia se rozhodl studovat Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze, kterou úspěšně zakončil v roce 1981. Jako dramaturg poté pracoval v Kulturním domě Opatov, odkud byl tehdejším režimem vykázán za produkci koncertu německé zpěvačky Nico. Psal se rok 1985 a koncert nebyl schválen patřičnými komunistickými orgány.  V následujících letech psal články pro několik periodik včetně Melodie a Hudební vědy, souběžně byl zaměstnán v časopisu Gramorevue a pod pseudonymem přispíval také do samizdatů Revolver Revue a Druhá strana. Produkoval také několik alb kapel - Dobu ledovou Precedensu (Panton, 1987) nebo Extended Play Dybbuku a Psích vojáků. Jako scénárista a recenzent se podílel na dokumentárním cyklu Bigbít (Česká televize, 1995–97) a spolupracoval na tvorbě Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby a také sborníku Excentrici v přízemí (Panton, 1989).

Pak konečně přišla revoluce, brány naší republiky se otevřely spoustě zahraničních kapel, o jejichž živých koncertech u nás jsme si doposud mohli jen nechat zdát. Vojtěch Lindaur rozhodně nezahálel a psal a psal. Z pozice zástupce šéfredaktora časopisu Rock & Pop postoupil o post výše v roce 1993. Na začátku milenia přispíval do Mladého světa. Své články publikoval v několika časopisech i denících (MF DNES, Lidové noviny, Reflexu aj.) V letech 2003 až 2017 byl učitelem hudební publicistiky na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze.
Na Vojtěcha Lindaura budeme vzpomínat jako na opravdového hudebního znalce a fajnšmekra, ale taky jako na prima kamaráda.