MoR 2014: Helloween zabodovali u fanoušků písněmi na přání

V sobotu 12. července se ve Vizovicích odehrál v pořadí třetí den festivalu Masters of Rock. Pódiu vévodil kupříkladu Michael Schenker s projektem Temple of Rock, Arch Enemy nebo Helloween.

Helloween Helloween Foto: Petr Hájek/musicweb.cz

Po rozehřívačkách Six Degrees of Separation a Forrest Jump na Ronnie James Dio Stage stanula česká formace Salamandra. V červenci jim vyšlo nové album Imperatus, takže si ke křtu připravili vskutku speciální vystoupení. Kdo by čekal speciálního hosta a polití CD šampaňským song před koncem, šeredně by se zmýlil. Krátce po zahájení totiž novopečený frontman Honza Bernátek pozval na stage své dva předchůdce na pěveckém postu, Ivana Borovského a Dalibora "Panthera" Halmíčka.

Prakticky celý set tak odzpívali ve třech a nutno podotknout, že jim to sedlo náramně. Barvy vokálů moc hezky ladily dohromady a střídání hlasů spolu se sborovými refrény neuvěřitelným způsobem pozvedlo celou show. Ve chvíli, kdy mělo dojít ke křtu, byl na pódium pozván zpěvák Chris Bay z Freedom Call, aby se ujal rituálu, ten jej však pojal velmi svérázně. Poté, co dostal do ruky láhev šampaňského, prohlásil: "Vy Češi začínáte vždycky pít hrozně brzy - a to na vás mám rád!" Pozvedl láhev a jal se vyprázdnit její obsah, po několika locích byl však zastaven ve svém počínání kapelou, a v neuvěřitelně groteskní situaci mu bylo vysvětleno, že zbylým nápojem má polít křtěné CD. Se zmateným výrazem a pohledem, který jako by říkal "a není to škoda?", tedy udělal, co se po něm požadovalo a pokřtěné CD hodil do davu. Posléze jich kapela fanouškům věnovala ještě několik a dala s Chrisem jeden společný song. Jako již tradičně byla poslední písní setu Masters of Rock.

 

 

S unikátní show přišli také domácí Sebastien, kteří jsou již profláklí spolupracemi s předními umělci metalové scény. Tentokráte s nimi jako frontman vystoupil Tony Martin, který má hned po Ozzym druhé nejdelší působení v Black Sabbath na pozici zpěváka. Jeho hlas se s tvorbou kapely pojil velmi dobře a příznivci melodiky si jistě přišli na své.

V odpoledním programu si našli své příznivce také Grand Magus. Jako obvykle vyložení introverti, kteří si řezají "to svoje" a všechno ostatní je jim zcela volné. K jejich vystoupení skvěle kontrastovala extravertní show Freedom Call. Chris se ráno evidentně dobře rozpil a rozezpíval, a tak začal do fanoušků prát jeden happy metalový flák za druhým. Skvěle melodická hudba, precizní Bayovy vokály a velmi vysoké nasazení celé kapely si rychle sehnalo hromadu příznivců a mohutný kotel vyřvával ječivé refrény. Skvěle nazvučený kompaktní celek zaplavoval davy vlnou pozitivní energie stejně tak, jako nemilosrdně žhnoucí slunce nad hlavami. 

Prohlédněte si také fotogalerii ze sobotního programu Masters of Rock

Po heavymetalové párty potřebovali všichni osvěžení, proto se celý početný dav rozprchl, až to vypadalo, že na Michaela Schenkera a jeho Temple of Rock bude pod pódiem zcela prázdno. Schenker však moudře umístil svůj megahit Doctor Doctor na začátek setu, a tak po několika úvodních tónech bylo v areálu narváno k prasknutí. Celá úvodka byla nicméně z pozice Schenkerovy kytary velmi slabá - doslova škobrtal o pražce a jindy uchu lahodící vytažené tóny zněly nepříjemně a rušivě. Divokého dvourohého býka ve tvaru písmene V ale ke konci skladby zkrotil a po zbytek setu vystavoval na odiv skvělou formu. Kapela výborně šlapala a Doogie White s přehledem nastřeloval největší hity od MSG, UFO i Scorpions. Schenker se postupně osměloval, střídal kytary jako o život a v závěru setu začal jako králíky z klobouku tahat své patentované postupy a fígle, například hammeringové vyhrávky nebo hraní na neviditelnou vibrapáku.     

Velké otazníky visely kolem další z hvězd sobotního večera - švédských Arch Enemy. Snad žádné téma nebylo před festivalem tak diskutované, jako nedávná výměna na postu zpěvaček. Všichni chtěli vědět, jak si Alissa White-Gluz povede ve srovnání s dosavadní charismatickou kráskou Angelou Gossow. Nutno říci, že již po pár tónech bylo naprosto evidentní, že uhrančivá modrovláska bude přinejmenším dostatečně kvalitní náhradou. Ve svém projevu je ještě možná o chloupek syrovější a drsnější, než její předchůdkyně. Na pódium se vyřítila bez zaváhání a kvalitním výkonem si velmi rychle získala nehynoucí přízeň davu.

Čtěte také: Helloween&Gamma Ray: Tak stejní a přece odlišní

S drobným zpožděním se na hlavní stage vrhli němečtí Helloween. Po úvodce Walls of Jericho zahájili velmi ambiciózně ofenzivu peckou Eagle Fly Free. Vypálit tak pěvecky náročnou skladbu hned na začátku setu by se dalo považovat za osobní útok na frontmana Andiho Derise, ten však ukázal, že je ve formě, a song odzpíval takřka bezchybně. Vůbec byl po celou dobu koncertu jako vyměněný, překypoval dobrou náladou, znamenitě komunikoval s publikem a ve zpěvu byl zcela nekompromisní. V písních ze staré éry bez nejmenšího zaváhání ječel extrémní výšky a v nových skladbách měl ještě velkou rezervu na drobné melodické kurdlinky a teatrální gesta.

Vůbec poprvé v historii kapely měli fanoušci možnost rozhodnout o části setu volbou čtyř písní. Ze strany hudebníků se jednalo o naprosto geniální tah, protože vybrané pecky výborně doplnily poslední tvorbu a vytvořily jedno z nejkompaktnějších a nejvyladěnějších vystoupení vůbec. Dvě ze zvolených skladeb po velmi emotivním a charismatickém proslovu věnoval Deris padlým vojákům v Afghánistánu. Po dvanáctipísňovém standardním setu se vrátil s dýní na hlavě na přídavky Helloween, Future World a I Want Out. Vystoupení Helloween bylo zkrátka excelentní po všech stránkách.

 

 

Večer uzavřeli odpadlíci ze Sabaton, Civil War. Původně měli vystupovat v neděli, nicméně po rošádách s hracími časy nakonec jejich vystoupení padlo na původní čas, kdy měli hrát The Exploited. Již samo zvučení bylo velmi rozpačité, a když se téměř hodinu po půlnoci konečně začalo hrát, bylo evidentní, že se na nich pozdní hodina dost podepsala. Na pódiu byl akutní nedostatek energie, zpěvák Nils Patrik Johansson i přes svou nádhernou barvu hlasu připomínající Ronnieho Jamese Dia intonačně spíše tápal a po předchozí smršti v podobě "hodného skřeta Andiho Derise" ani příliš neoslňoval svým charismatem. Těžko posoudit, jestli bylo spíše vlažné vystoupení způsobeno nepříznivým hracím časem nebo faktem, že se celý projekt "upekl příliš rychle", ale této švédské bandě budeme muset dát další šanci příště. Tematicky a hudebně se jedná o velmi zajímavý počin.    

 

Sledujte metal na Facebooku:
 

 

Napsal(a):

Zanechat komentář