Přestože obsazení kapely, s níž Molvær nahrál nové album Buoyancy, se změnilo od obsazení předchozího alba Switch jen minimálně – klávesistu Mortena Qvenvilda nahradil multiinstrumentalista Jo Berger Myhre – na výsledný zvuk kvartetu měla tato rošáda poměrně zásadní dopad. Jo Berger Myhre, jenž se na albu chopil plejády nástrojů: kontrabasu, baskytary, kytary, syntezátorů a dalších, je na Buoyancy podepsán jako spolutvůrce pod sedmi z celkových deseti tracků. I když nejvýrazněji se Myhre projevuje v podnětném melodickém sekundování Molværově hlavní melodii smyčcem na kontrabas, jeho skladatelský rukopis je rozeset po celém albu, od basových groovů přes vybrnkávané akordy na kytaru až po hlukové stěny. Témbrově a atmosféricky album zajímavě dokresluje kytarista na pedálovou steel kytaru, banjo, dobro a elektrickou kytaru Geir Sundstøl a pevnou rytmickou oporu kvartetu včetně naprogramovaných elektronických beatů dodává bubeník a perkusista Erland Dahlen.
Koncert začal po krátkém uvedení Ondřeje Bezra dunivým elektronickým beatem, při němž muzikanti nastoupili na pódium a Molvær hned naplnil sál teskným, niterně procítěným sólem asociujícím orient. Z tohoto intra nás atmosferickým pinkfloydovským slidem na steel kytaru přenesl Sundstøl do úvodní skladby alba Ras Mohammed, jež se odehrávala již ve více rockovém hávu a kde konejšivou melodii trumpety zdvojoval Myhre svou idiosynkratickou hrou smyčcem na baskytaru. V té pokračoval i v následující skladbě Gilimanuk, která nás, jak již tento název balijského města napovídá, přenesla opět na východ. Kromě dozvuků gamelanových orchestrů z Bali v melodii skladby v ní však bylo cítit i bluegrassové tesknění opět zprostředkované Sundstølem na steel kytaru. Jak skvěle se Molværovi daří spojovat nespojitelné!
Přerodem do další skladby hudba výrazně potemněla a začala zároveň nabírat na obrátkách. Dahlen rozpoutal valící se beat, Sundstølsi střihl krátké sólo a poté se celá kapela vydala na okázalou desetiminutovou odyseu pod kormidlem Molvaera a jeho sólem na zefektovanou řezavou trumpetu místy až připomínající syntezátor, při níž se, pokud ne kapela, tak posluchači dostali až na hranici nirvány.
Následně se kapela ponořila do poklidnější zvukové polohy, v níž se Myhre chopil kytary a spolu se Sundstølem vytvářeli proplétající se změti tónů formujících zčeřenou ambientní hladinu zvuku. Na tu navázala další smířlivější skladba, jejíž melancholii Dahlen obohacoval melodií na xylofon a na kravské a obyčejné zvony. Ve chvíli, kdy už se mohlo začínat zdát, že kapele dochází dech, se opět probrala k životu a s rockovou průrazností bicích tvrzenou hutnou basovou linkou se pustila do mocného dynamického výstupu vedeného opět trumpetovým sólem. To po chvíli převzala kytara, jen aby opět uvolnila místo davisovsky kvílivé trumpetě. Po tomto mocném výstupu se kapela zase na chvilku odmlčela a završila koncert starší dubovou peckou, v níž zase Molværova silně zdelayovaná trumpeta zavládla hladkým tónem Jona Hassela. Jako přídavek naservírovala kapela drum'n'bassovou pochoutku Jackson Reef pocházející opět z alba Buoyancy, v níž se mohl Dahlen vyřádit na bicí a celý koncert zakončil Molvær dlouhým a neskutečně tenounkým tónem zahraným do naprosto tichého sálu.
Prohlédněte si také fotogalerii z koncertu Nilse Pettera Molværa
Nils Petter Molvær tedy se svou kapelou v Jazz Docku předvedl žánrově bohatý, dynamicky proměnlivý a po improvizační stránce velice vydařený koncertní set, kterému by po zvukové stránce šlo vytknout snad jen to, že v nejhlasitějších pasážích nebyl ještě trochu hlasitější. Sundstølova sóla sice kdovíjakou invencí nevynikala, zato však jeho hra na steel kytaru stejně jako Myhreho hra smyčcem na baskytaru perfektně atmosféricky dobarvovala zvuk celého tělesa. Molværova trumpeta je sice již jakýmsi paradigmatem s ustálenou formou, je to však právě proměnlivost kontextu, do něhož je zasazena, který jejímu zvuku dodává stále nové impulzy a díky němuž pořád zní neuvěřitelně originálně a impozantně. Možná v tomto smyslu ho lze považovat za následovníka Milese Davise, za něhož jej řada kritiků pořád dokola označuje. V kritických kruzích se toto přirovnání nosí ovšem až příliš často – asi jako manšestrové sako (nebyl ho ušetřen ani „Miles Davis acid jazzu“ Erik Truffaz) – a stává se z něho tak jen otřepané klišé, které o tom či onom interpretovi nic nevypovídá.
Vraťme se však ještě krátce k Molværovi a jeho poslední desce Buoyancy. Ta sice nijak extrémně z jeho diskografie nevyniká, dokonale však do ní zapadá jako další svébytný a úctyhodný počin. Anglické slovo Buoyancy, které kromě svého evidentního významu „vzplývání“ může znamenat i „bujnost“ a „živost“, v posledním albu norského mága nachází důmyslné spojení: Vše na něm splývá a pluje tak ladně a přitom stále překypuje životní energií.
