Předskokanem Satchvai Band byl rodák z Nashvillu, kytarista, zpěvák a skladatel Ned Evett — známý především díky své hře na bezpražcovou kytaru s hmatníkem ze skla, kterou sám pomáhal vyvinout. Jeho zvuk je plynulý, expresivní a naprosto jedinečný. Během večera prozradil, že jeho hlavní hudební nástroj váží 11 kilogramů, což rozhodně není zanedbatelná váha na to, aby jej udržel celou dobu na pódiu. Jeho styl je směsí slide techniky, fingerstyle, filmových textur a syrového vyprávění — často působí jako bluesman z jiné dimenze. V roce 2003 zvítězil v prestižní soutěži North American Rock Guitar Competition a získal uznání od samotného Joea Satrianiho. Možná právě tehdy se začalo rodit nové přátelství, z něhož nakonec vzešlo - prozatím - společné turné.
Jeho vystoupení se bohužel nesetkalo s jednoznačně příznivým přijetím. Atmosféra v sále byla znatelně chladnější, a v některých pasážích se dokonce ozval nesouhlasný pískot. Naživo zazněla pouze jeho bezpražcová kytara a vokál — všechny ostatní nástroje včetně bicích byly spuštěny jako přednahrané samply, které fungovaly spíše jako doprovodná zvuková kulisa než jako plnohodnotná souhra živých hudebníků. Některé vydařené nahrávky z jeho diskografie, jako hypnotická fúze delty blues a indické rágy Mississippi Ganges, jemná bluesová kompozice Message To You s nádhernou slide kytarou nebo emotivní balada My Old Eyes, do značné míry postrádaly kouzlo svých studiových verzí.
Možná lze tuto strategii pochopit z hlediska úspor nákladů na turné — místo celé kapely a doprovodného týmu se najme jediný muzikant, který má za úkol postarat se takříkajíc o všechno. Jenže právě to nejzásadnější, na čem živé koncerty stojí, se mu zachytit nepodaří: autentická atmosféra. Takový koncept působí spíše jako nepovedená karaoke show a je na míle vzdálený skutečnému koncertnímu zážitku. S podobnou situací jsme se v Praze setkali už vloni, kdy Mike Trump předskakoval formaci The Dead Daisies — jeho vystoupení tehdy vyvolalo velice chladný ohlas, a to právě z téhož důvodu. Ukazuje se, že předskakování v tomto formátu často umělci více ublíží než pomůže, a to nejsmutnější je, že pokud neprodá merch, nezíská vlastně téměř nic — kromě toho, že si „odjede“ turné po boku slavnějšího jména.
Když se v roce 1973 objevil dvanáctiletý Steve Vai u dveří Joea Satrianiho s kytarou bez strun a balíčkem strun v ruce, začal se psát příběh, který dnes tvoří jednu z nejpozoruhodnějších kapitol v dějinách elektrické kytary. Satriani, tehdy již uznávaný učitel v Carle Place na Long Islandu, se stal Vaiovým mentorem — ovšem ne tím, který by vnucoval vlastní styl, nýbrž průvodcem, jenž ho inspiroval k hledání vlastního hudebního hlasu. Tato raná zkušenost se pro Vaie stala osudovou: „Byl to moment, kdy jsem si uvědomil, že to dokážu,“ vzpomíná v rozhovoru pro Guitar World. Právě tahle víra v sebe sama ho později přivedla až k Franku Zappovi, který ho označil za „stunt guitarist“ — hráče, jenž si poradí i s tím, co se jiným zdá být nezahratelné.
Z pouta učitele a žáka se postupně vyvinulo hluboké přátelství, které přetrvalo dekády a přerostlo v kreativní dialog dvou rovnocenných osobností. Dnes už nejsou jen kolegy na pódiu — stali se skutečnými přáteli, kteří se navzájem obohacují, doplňují a posouvají hranice svých světů.
Po letech vzájemné spolupráce, kdy se jejich hudební cesty opakovaně proplétaly — ať už sdílením nahrávacích společností, nebo společným koncertováním v rámci legendárního projektu G3 — se Joe Satriani a Steve Vai v roce 2024 poprvé spojili jako rovnocenní členové jedné kapely: Satchvai Band. Jejich první společná skladba The Sea of Emotion, Pt. 1 se stala manifestem jejich hudebního dialogu, který čerpá z padesátiletého přátelství i vzájemného respektu. Kritici z Guitar World ji označili za „harmonickou výměnu dvou mistrů“ a vyzdvihli její emocionální hloubku i technickou brilanci. Skladba je první částí plánované trilogie, která vznikla jako hudební pocta místu, kde oba jako teenageři sdíleli své sny — poli u Carle Place Public School, které nazvali „Sea of Emotion“. Consequence of Sound k tomu dodává: „Retro feeling skladby je jako návrat do doby, kdy melodie měla duši — a tahle ji má v každém tónu.“
Zajímavé je, že skladba The Sea of Emotion, Pt. 1 v sobě nese ozvěny dávného hudebního experimentu. Jako teenageři totiž Satriani a Vai společně nahráli dvoustopé demo Reflections on a Year and a Half. Původně šlo o soukromou pásku, kterou Satriani po letech poslal Vaiovi – ten ji zdigitalizoval a jeden z jejích riffů využil při tvorbě nového materiálu. V jistém smyslu tak nová skladba propojuje jejich hudební začátky s dnešní zralou tvorbou.
Koncert Satchvai Band byl koncipován jako hudební výprava, v níž se sólové světy obou kytaristů prolínaly v intenzivních společných pasážích plných vzájemného hudebního propojení, hlubokého souznění a radosti ze sdílení. V těchto okamžicích se technická preciznost spojovala s melancholickou náladou a vytvářela prostor pro skutečně výjimečné hudební momenty. Večer otevřela skladba I Wanna Play My Guitar, jediný vokální moment Marca Mendozy na začátku koncertu. Mendoza, známý především jako baskytarista kapel Thin Lizzy, Whitesnake či The Dead Daisies, zde ukázal nejen svou rytmickou jistotu, ale i hlas, který dodal skladbě specifický rockový nádech. Videoklip k této skladbě, režírovaný ZZ Satrianim, synem Joea Satrianiho, podtrhuje vizuální i hudební ambice projektu. Glenn Hughes, legendární hlas Deep Purple a Black Country Communion, zde vystupuje jako hlavní vokalista — jeho expresivní projev dodává skladbě další rozměr a propojuje generace rockových velikánů.
Za bicími vládl Kenny Aronoff — rytmický fenomén, jehož jméno najdeme na více než 1300 albech oceněných zlatem, platinou či diamantem podle certifikace RIAA, a který se podílel na nahrávkách s celkovým prodejem přesahujícím 300 milionů kopií. Tento neúnavný ambasador rockové energie se kdysi rozhodl opustit dráhu klasického perkusionisty, aby mohl stát po boku umělců jako John Mellencamp, The Rolling Stones, Bob Dylan, Johnny Cash, Smashing Pumpkins, Meat Loaf, Sting, Elton John, Paul McCartney nebo Bruno Mars, Lady Gaga a mnoha dalších - jejichž seznam by vydal na samostatnou, a rozhodně velmi obsáhlou knihu. Aronoffova hra nebyla jen technicky brilantní — byla to syrová, pulzující síla, která rezonovala každým úderem. Jeho bicí nejen držely kapelu pevně pohromadě, ale s chirurgickou přesností reagovaly na každou hudební nuanci, čímž tvořily neotřesitelný základ pro sonickou explozi celého večera.
Na rytmické kytaře zářil Pete Thorn, studiový mistr zvuku, jehož jméno často figuruje na albech tak rozdílných umělců jako Chris Cornell, Don Henley, Melissa Etheridge či japonský velikán Tsuyoshi Nagabuchi. Thorn není typ kytaristy, který by vyhledával světla reflektorů — jeho síla spočívá v subtilní preciznosti, v umění ustoupit, aby mohli ostatní zazářit. Jeho tóny byly neviditelnými pouty, které držely celý večer pohromadě; neokázalý, ale nezaměnitelný sound, fungující jako tichý dialog mezi všemi hudebníky na pódiu.
Zásadní část koncertu pochopitelně patřila instrumentální magii. Satriani, který během své kariéry spolupracoval s Mickem Jaggerem, Deep Purple či Alice Cooperem, vtáhl publikum do svého hudebního vesmíru skladbami jako Satch Boogie - považovanou za jednu z nejlepších kytarových skladeb všech dob. Vznikla během jeho rekonvalescence po autonehodě, kdy si s krčním límcem, v zasněném stavu navozeném léky proti bolesti, představil Genea Krupu, jak hraje divoký swing na vrcholu schodiště. A pak, když dohraje, skutálí se dolů po schodech i s celou bicí soupravou. Byla to bláznivá představa, ale inspirovala ho k napsání kytarové linky, která by zněla jako dechová sekce big bandu. Další skladbou byla Flying in a Blue Dream, inspirovaná jeho dětským snem o létání, který se opakoval natolik živě, že se stal základem pro celé stejnojmenné album. Dojemná Always With Me, Always With You pak vznikla jako milostná skladba pro jeho ženu Rubinu — původně ji chtěl nahrát s hlubokým echem, ale nakonec se ukázalo, že suchý, přímý zvuk nejlépe vystihuje její intimní charakter.
Vai, který se kromě Zappy objevil i po boku Davida Lee Rotha, Whitesnake a Alcatrazz, doslova uhranul publikum mystickou skladbou Teeth of the Hydra, odehranou na své tříkrké kytaře Hydra. Tento nástroj, vyrobený japonským luthierem Kazuyou Kurokim, kombinuje elektrickou, basovou i harfovou sekci a působí spíše jako socha než jako hudební nástroj. Z kytary se linuly zvuky vybočující z běžného koncertního spektra—publikum ztichlo v soustředěném úžasu. Nechyběla ani Zeus in Chains z alba Inviolate (2022) — energická a rytmicky komplexní kompozice plná nečekaných zvratů, v níž Vai opět prokázal, že jeho kreativita nezná hranic. Vrcholem celého večera byla ikonická skladba For the Love of God, kterou Vai nahrál čtvrtý den desetidenního půstu, aby dosáhl „změněného stavu vědomí“ a zachytil duchovní hloubku kompozice—přičemž stál pod dřevěnou pyramidou. Použil raný prototyp sedmistrunné kytary Ibanez Universe. Skladba obsahuje řadu pokročilých kytarových technik, včetně legata, sweep pickingu a akrobatických triků s tremolo páčkou.
Mednozův druhý a zároveň poslední vokální výstup přišel až na samém konci večera — cover Born to Be Wild od Steppenwolf roztančil publikum a uzavřel večer s nespoutanou energií. Ke kapele se jako host přidal kytarista Geoff Tyson, který dlouhodobě žije v Praze, a na pódiu se doslova rozpoutal souboj čtyř kytarových nadšenců. Škoda jen, že v podání Marca nezazněla ještě jedna z očekávaných cover verzí - Enter Sandman od slavné formace Metallica.
Koncert nebyl jen demonstrací virtuozity, ale především živým důkazem, že hudba dokáže spojovat. Nešlo o soutěž, ale o sdílení. Dva mistři se střídali na pódiu s lehkostí, která působila téměř samozřejmě. A i když slova ustupovala tónům, zůstávalo něco hlubšího — pocit, který v posluchačích doznívá ještě dlouho po posledním akordu. Z tohoto mimořádného hudebního zážitku jsme odcházeli s pocitem, že jsme byli svědky něčeho nezapomenutelného a zcela výjimečného.
