Jason Moran tvrdí, že jediné, co dokázalo přehlušit jeho odpor ke klavíru v mládí, byla hudba Thelonia Monka, a to konkrétní skladba - balada Round Midnight. Aby vzdal hold jednomu z největších jazzových skladatelů, rozhodl se reinterpretovat slavný koncert Monkova desetičlenného orchestru, hrající jeho vlastní skladby v aranžích Halla Overtona. Pro projekt zvolil menší obsazení než Monk na konci padesátých let. Moran kromě svých dlouholetých spoluhráčů z tria, bubeníka Nasheeta Waitse a kontrabasisty Taruse Mateena, oslovil dalších pět dechařů – saxofonisty Immanuela Wilkinse a Waltera Smithe III, trumpetistu Ralpha Alessiho, trombonistu Andre Haywarda a tubistu Boba Stewarta.
Moran kromě hudební složky přidal videoprojekci. Tou divákům byla předložena dvojí perspektiva – prvně příběh o malém chlapci, který u rodičů v ložnici slyší Round Midnight a rozhodne se být pianistou. Posléze perspektiva skladatele, jenž vysvětluje svým hráčům, jak hrát jeho kompozice, konkrétně Little Rootie Tootie a Crepuscule with Nellie. Vedle příběhu se na plátně střídaly senzuální záběry přírody a koláže starých fotografií, optikou připomínající kameru československé Nové vlny. Dominantní byla také ikonická Monkova fotka z přebalu desky, zachycující umělce s mírně zakloněnou hlavou a cigaretou v ústech.
Moran zahájil koncert společně s nahrávkou, sám, bez spoluhráčů. Ctil program koncertu v Town Hall. Ctil i aranžmá, do toho už zasahoval – ne mnoho, ale přece. Když kapela hrála Friday The 13th, provedení korespondovalo s obsahem plátna. Koláž a motivika se promítla i do úpravy aranží.
Moran vystoupil na Strunách podzimu už v roce 2015 se sólovým recitálem. Více se o tomto koncertu dočtete zde. Letos ovšem poskytl více prostoru svým spoluhráčům – za zmínku stojí výkon stále populárnějšího Nasheeta Waitse, skvělá melodická sóla Waltera Smithe III a famózního trombonu Andre Haywarda. Místo vychutnání jednohlasného standing ovation se kapela odebrala do foyer, aby přidala krátkou performance s kravským zvoncem a dechy.
Přečtěte si také rozhovor s Jasonem Moranem
Po skončení koncertu se část osazenstva přesunula do střešní galerie s impozantní vyhlídkou a intimním přítmí, kde posluchače čekal další poetický zážitek, a to vystoupení česko-polského sextetu trumpetistky a skladatelky Štěpánky Balcarové. Ani tady bychom se neobešli bez pečlivě zvoleného konceptu – v autorských skladbách z již výše zmíněného alba Balcarová zhudebnila básně polského spisovatele Juliana Tuwima. Impresionistické básně pojala moderně a několik písní definovala svižným groovem. Dominantní ovšem zůstal vokál v podání polské zpěvačky Małgorzaty Hutek.
Skvělé výkony předvedli také pianista Nikola Kołodziejczyk, bubeník Grzegorz Masłowski. Dechovou sekci vedle Štěpánky tvořil také multiinstrumentalista Marcel Bárta, hraje tentokrát klarinet, soprán a tenor saxofon. Kontrabasem doprovodil grandseigneur české scény, Jaromír Honzák. Kdo vydržel až do konce, ten měl možnost poslechnout si Štěpánku Balcarovou a Jasona Morana společně na jamu. Těžko říct, který z nich v Solaru zaválel víc.
