Michal Nejtek: Zappův odkaz je stále živý Doporučený

Od úmrtí skladatele Franka Zappy uplynulo už více jak pětadvacet let. Přesto jeho dílo dodnes dráždí nejen hudební fajnšmekry. O jeho tvorbě i Zappovi samotném se v rozhovoru pro musicweb.cz rozpovídal skladatel, klávesista a rovněž velký zappovský fanoušek Michal Nejtek.

Michal Nejtek na koncertě s Michalem Pavlíčkem v Lucerna Music Clubu 16. dubna 2019 Michal Nejtek na koncertě s Michalem Pavlíčkem v Lucerna Music Clubu 16. dubna 2019 Foto: Dominik Effenberg/musicweb.cz

Co pro Vás znamená Frank Zappa?

Nejtěžší otázka na začátek. Budu velmi banální – samozřejmě nekončící inspiraci, i když asi ne skladatelský vzor. Byl stylotvorný a naprosto svébytný i v době, která na originalitu nebyla úplně skoupá. A důležitá věc – celý život se na nejvyšší úrovni věnoval pouze vlastní tvorbě, se všemi těžkostmi, které to přinášelo. Skladatelé, o jejichž tvorbu nebyl zájem, často prostě přestali psát, zatímco Zappa raději sestavil vlastní orchestr, případně vytvořil hudbu na počítači.

Jak byste ho představil člověku, který o něm v životě neslyšel?

Asi jako člověka, který z nejrůznějšího materiálu poskládal svůj vlastní svět, jehož pravidla utvořil, nikoliv přejal (jak se to děje v drtivé většině případů). Žádná část jeho hudebního universa se nedá brát stoprocentně vážně, ale všechny jsou podané na sto a více procent, tedy maximálně věrohodně. Takže člověku, který Zappu nikdy neslyšel, bych řekl asi toto – co máš rád: country, surf rock, avantgardu, jazzrock? Tady máš, vyber si. Bav se a přemejšlej.

Frank Zappa s oblibou mixoval do své tvorby všechny možné hudební žánry, čímž bavil i šokoval své posluchače. Byl i toto jeho umělecký podpis?

Zřejmě ano, ale redukovat ho na postmoderního kolážistu je nepřesné. Důležité je vidět za tím vším jeho podpis, vzkaz a také hru s kontextem – Zappa je hudebně-sociální komentátor a všechny textové nebo hudební špílce, poťouchlosti a citace mají svůj smysl.

Jak Vás zaujal Zappa jako skladatel?

Skládám úplně jinak než Zappa. Jsem pomalejší člověk a baví mne mnohem déle a hlouběji se věnovat materiálu, který mi přijde na jazyk. Potřebuju delší čas a prostor k jeho opracování a taky se k němu (v různých kontextech) rád vracím, používám jeho části, variuju ho atd. Zappa naproti tomu pracuje kaleidoskopicky, skoro bych řekl, že s čímsi jako flashbacky témat – exponuje je tak rychle, že nemáme čas je vstřebat, sotva je zvládneme postřehnout a o to mu zřejmě jde. Abychom si to uvědomili až později – aha, tady byla část nějakého amerického šlágru, tady reggae a podobně. Tahle metoda je velmi náročná, ale funkční a svůdná, o čemž nás později přesvědčil třeba i Zorn (John Zorn, pozn. redakce). Přitom se nejedná o koláž v pravém slova smyslu – někde uprostřed formy je najednou happening, kytarové sólo, dialog, krásná melodie, šílené unisono...

 

 

Jaká je Vaše oblíbená deska?

Je jich samozřejmě víc. Můžu ale říci, že po těch více než pětadvaceti letech, které Zappu znám, mne pořád nejvíc fascinuje ta první, kterou jsem slyšel, tedy One Size Fits All a k ní bych přidal Roxy and Elsewhere. Obě obsahují tu pro mne kýženou kombinaci: skvělou hudbu, sofistikovaně napsanou (intelektuální pól) a provedenou s neskutečnou energií a nasazením (živočišný pól). Mám nicméně mnohem víc oblíbených desek, v poslední době jsem se třeba vrátil k Lumpy Gravy, kterou jsem moc neznal, miluju ty pseudo-hippie písně na Freak Out, synclavierové skladby...

Při koncertech všech možných kapel bývalých muzikantů Franka Zappy jsem si všiml pozoruhodného jevu. Na všech panovala neuvěřitelně pozitivní nálada, kapely velice vřele komunikovaly s fanoušky, po koncertě se navíc se všemi fotili… Neutíkali do zákulisí. Něco podobného jsem slýchával o samotném Frankovi, že pojímal koncerty spíše jako výměnu informací mezi publikem a kapelou. Jak Zappa přistupoval ke svým fanouškům? Je i to důvod, že měl (a stálé i má) tak věrnou fanouškovskou základnu?

O tomhle nevím skoro nic. Je ale pravděpodobné, jak je vidět i v pár let starém střihovém dokumentu Eat That Question, že pokud měl čas a někdo ho neotravoval pitomostmi („Proč nosíte dlouhé vlasy?“), byl schopen se bavit s kýmkoliv, kdo mu přišel jako zajímavá osobnost.

Frank Zappa zároveň ale často obměňoval své muzikanty. O sestavě ze svého posledního turné z roku 1988 řekl, že to byla jeho nejlepší kapela, jakou kdy měl. Ostatně turné se i jmenovalo The Best Band You Never Heard In Your Life. Jaký měl Zappa vztah ke svým hudebníkům a jak s nimi pracoval, že z nich vytáhl to nejlepší?

To bych taky rád věděl. Znám z knížek pár detailů, ale to je málo… Loni v létě jsem na Zappanale potkal Dona Prestona, zapomněl jsem se ho zeptat, safra :) ... Pokud vím, tak muzikanty jistou dobu zaměstnával, takže se věnovali čistě jeho hudbě. V Šuplíku plném Zappy je popis zkoušení kapely, tuším od Mika Keneallyho, a to je dost signifikantní. Prostě měl v kapele ty nejlepší a ještě je donutil tvrdě pracovat. Mám pocit, že podmínky k tomu, abyste mohli hrát se Zappou, byly v zásadě tři: museli jste být skvělí, bezmezně oddaní jeho hudbě a zároveň mít určitý odstup a hlavně smysl pro humor, tím nemyslím debilní popisný tzv. hudební humor, ale sebeironii, odstup, schopnost persifláže, karikatury...

Když jezdíte na Zappanale, které z postzappovských kapel považujete za nejlepší?

Na Zappanale jsem byl jednou, bylo to bezvadné a inspirativní, ale vlastně moc nechápu, proč v jejich dramaturgii možná ze tří čtvrtin převažují revivalové kapely (Napoleon Murphy Brock hostoval v jednom večeru se třemi a s každou hrál Inca Roads). Zappův odkaz je přece živý a následováníhodný hlavně v rovině estetické a duchovní – dělejte vlastní hudbu, vlastní hlavou a hlavně svobodně a nezávisle na tom, co vám kdo říká nebo nařizuje. Kapely, které hrají Zappovu hudbu, vlastně nesleduji, s výjimkou Ensemble Modern, jejichž zappovské desky jsou i díky zmíněným aranžmá Aliho Askina fantastické.

 

 

Jakožto klávesisty se zeptám, jaký byl Váš oblíbený klávesista u Zappy?

Skoro všichni! George Duke, samozřejmě, ale stejně tak šílenec Don Preston, který i ve svém pokročilém věku pořád hraje – mám desku jeho freejazzového tria a je to skvělé. Tommy Mars, krásné barvy, nápaditost, vocoder – na Baby Snakes hraje fantasticky. A z pozdní sestavy Allan Zavod.

Frank Zappa byl samozřejmě také kytarista a zpěvák, ačkoli oba tyto své umy poměrně rád v různých rozhovorech opakovaně podceňoval. Jaký byl z Vašeho pohledu zpěvák a kytarista?

Neodděluju to od jeho tvorby jako celku, obě profese jsou v souladu se Zappou coby autorem. Zappu zpěváka nemůžete posuzovat v kontextu zpěváků-sólistů, ostatně Dylana taky ne… Zappa vokalista je principál, vypravěč, uvádí do děje a kontextu, na virtuózní věci má v kapele jiné (Napoleon Murphy Brock, Ray White). Zappa kytarista je originál, uznávaný kytaristy-specialisty. Občas mi přijde (něco podobného naznačoval i Michal Pavlíček), že si kytarovou hrou kompenzoval nedostatek živelnosti při komponování – jeho hra je skutečně taková neučesaná, zvláštní, jakoby neohrabaná, ale přesto virtuózní a invenční. Přiznám se ale, že jeho sóla raději poslouchám jako přesně strukturovanou a vypointovanou součást kompozic (Inca Roads, Eat That Question), než samotná… to kytarové trojalbum jsem nikdy neslyšel celé. (Shut Up 'n Play Yer Guitar pozn. redakce)

 

Přečtěte si také rozhovor s Jeanem-Lucem Pontym: S houslemi jsem v jazzu vytvořil nový styl

 

Zappa využíval hudbu i jako prostředek k šíření svých myšlenek. Nutil své posluchače přemýšlet nad světem kolem nich. Byl sžíravě kritický, cynický i si dělal z různých elit, náboženství a do jisté míry i z radikálního feminismu legraci. Myslíte si, že v takové formě, v jaké to dělal on tehdy, by to na dnešní hudební scéně bylo ještě vůbec možné? Máme tu kolem nás dnes Metoo, náboženský terorismus a tato legrace dnes už, co si budeme nalhávat, nemá na růžích ustláno…

K tomu neumím říct nic fundovaného. Asi by to bylo možné i dnes, jen by měl zřejmě na krku nějaké žaloby a taky nechtěnou bulvární popularitu – možná by byl znám jako „ten, který uráží“ a nikoliv jako „ten, který vymyslel skvělou originální hudbu“.

Kapitola skládání hudby na Synclavieru zaujímá v Zappově kariéře specifické místo. V čem byl pro Zappu Synclavier tak zajímavý z Vašeho pohledu klávesisty a skladatele?

Zřejmě z toho důvodu, že dokázal perfektně realizovat velmi složitou hudbu. Zappova hudba z poloviny osmdesátých let (tedy ta tzv. artificiální) se komplikuje a zahrát ji naživo přesně je už skoro nemožné. Zajímavé ale je, že na The Yellow Shark zní třeba G-Spot Tornado v podání komorního orchestru stejně přesvědčivě jako v počítačovém originále (z velké části díky geniální instrumentaci Aliho Askina), jen prostě jinak, lidsky. Zappa asi potřeboval oba faktory, strojovou dokonalost i „human factor“ živé interpretace.

 

 

Kdo jsou z Vašeho pohledu na dnešní hudební scéně Zappovi nástupci? Ale lze vůbec navázat na Zappovo dílo?

Těžká otázka. Současnou scénu sleduju málo, takže moc nevím. Mám ale dojem, že Zappa bude inspirací pro ty hudebníky, kteří jsou svým způsobem hudebně subverzivní, poťouchlí, rádi pracují s kontexty a znaky a znejasňují žánrová určení. A ani přitom nemusí jako Zappa znít. Z české scény bych zmínil třeba Hentai Corporation, z cizích například fantastické Dirty Feetz z Berlína.

Ke konci života se Zappa několikrát stihl vyjádřit, že by spíše byl už jen skladatel vážné hudby, někdy s vtipem naznačoval, že by pověsil i rockovou kariéru na hřebík. Myslíte, že by toho byl schopen? Kam se Zappova kariéra ke konci života ubírala? A co by tvořil třeba dnes?

To bohužel nikdo neví. Třeba by zestárl do pozice váženého skladatele artificiální hudby, ale spíše by nás ještě několikrát překvapil. Můžeme jen spekulovat.

Kdybyste měl šanci se Franka Zappy na něco zeptat, co by to bylo?

Jak to dělal, že dokázal na krátké ploše vytvořit tak rozmanitý a heterogenní hudební svět, aniž by šlo o nesourodý blábol. Je to, jako by měl hlavu otevřenou na mnoha místech, dovnitř mu proudily různé myšlenky, ale uvnitř byl nějaký vysoce funkční procesor, který je všechny dokázal zpracovat, ukočírovat a vytvořit z nich nový svět.

Ze Zappovy rodiny se hudebně potatilo několik jeho dětí, nejvýrazněji asi nejstarší syn Dweezil. Sledujete i jeho aktivity?

Moc ne, ale na koncertě v Arše jsem byl (je to asi šest sedm let?). Bylo to překrásné, pro nás, pamětníky a snad i pro ty, kteří Mistra objevili později.

Nedávno jsme v magazínu dělali rozhovor s Lubošem Malinou, s nímž jste před lety vystupoval. Jak vlastně vznikla Vaše spolupráce s ním? Oba dva prý rádi posloucháte Franka Zappu, „může" za vaši spolupráci tak trochu i Frank?

Naše spolupráce vznikla tak, že dobrá duše českokrumlovské kulturní scény Helena Plachtová oslovila v roce 2014 Luboše a Tomáše Lišku, ať přijedou zahrát v nějaké komorní sestavě, nejlépe v triu. A kluci zase oslovili mě. To, že má Luboš rád Zappu, jsem zjistil až potom, ale vůbec se tomu nedivím. On je fantastický otevřený muzikant a sdílím s ním nejen toho Zappu. Ostatně ne náhodou jsme byli, aniž bychom to věděli, vzdálení příbuzní :).

 

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

 

Na samotný závěr. Frank Zappa je autorem mnoha citátů. Máte nějaký oblíbený?

Nejsem příznivcem citátů a ani v době před Facebookem jsem nebyl. Snad jedině tento: „Progress is not possible without deviation“. Zappovo dílo je v něm obsaženo.

Napsal(a):

Zanechat komentář