CD: Hledá Martin Brunner svou deskou Still Warm to Touch nový směr?

Martin Brunner - Still Warm to Touch Martin Brunner - Still Warm to Touch

Je smutným faktem, že český jazz má daleko k jakékoli výrazné revoluci, která by ho vyšvihla ke světové špici. Někdy se spíše zdá, že jazz u nás zamrzl někde mezi 70. a 80. léty. Deska Still Warm to Touch je však v něčem přelomová. I když nepřináší nic nového, alespoň se pokouší hledat inspiraci ve světě u novějších jazzových vzorů. Hned první píseň, Let the Rabbit to Tell Your Fortune, je opravdu nabitá energií, a posluchače tak navnadí k dalšímu poslechu.

Pěkné téma, nápaditá rytmika a krásný zvuk jsou hlavními trumfy tohoto jazzového tria. Přesto je však patrné, že i u těchto mladých hudebníků se hranice kreativity občas příliš přiblížily k jejich dětským vzorům.

I přes snahu o světovost Still Warm to Touch zřejmě zůstane doma

brunner

A tak se opět nabízí další argument, který bývá u tvorby mnohých českých kapel často využíván: srovnání, že na českou kapelu je to vynikající výkon. A právě za toto prohlášení bývají kritici často zatloukáni až po hlavu do hlíny.

Ano, na českou desku je to však skutečně vynikající výkon. Když pomineme, že dravý duch tria se s ubíhajícími minutami alba značně otupuje a naopak se celý zážitek blíží poměrně velkému nudnému klišé.

Skladby jsou podobné jedna druhé a navzdory zprvu zajímavým improvizacím je poslech čím dál tím monotónnější. Přestože je nutné vyzdvihnout výkony všech tří muzikantů (Martina Brunnera, Rastislava Uhríka a Tomáše Hobzeka), jejichž sóla jsou bezpochyby příjemná, nemůže se ubránit rýpal myšlence, že vše, co na desce je, již někdy dříve slyšel.

Still Warm to Touch je na dva nebo tři poslechy možná zajímavým zážitekem, který ale nepřináší nějaký silný závan větru do plachet českého jazzu. Je jasné, že o to ani autoři neusilovali. Jedná se zkrátka o lepší výkonový průměr na místním jazzovém kolbišti, který neurazí, ale bohužel ani nenadchne.

Martin Brunner Trio - Still Warm to Touch

Let the Rabbit to Tell Your Fortune, Flash, In the Colour of Winter, Joe, The Old Buddy, City Dance, Flying, Elga Meets Olga, Come to Light, Warm up, The Hitchhiker

67:57

prosinec 2012

Hodnocení: 55%

Napsal(a):

1 komentář

  • Odkaz Komentáře Martin Brunner pondělí, 13 srpen 2012 23:11 napsal(a) Martin Brunner

    Milý pane Faixi,

    po přečtení Vaší recenze na mé CD cítím potřebu zareagovat na některé Vaše myšlenky. Na úvod bych rád podotknul, že plně respektuji Váš názor na moji hudbu a nijak s Vámi v tomto nechci polemizovat. To co mě nutí k tomuto příspěvku je něco jiného.

    Píšete, že zdejší jazzová produkce je „zatuchlá“. Nebudu s Vámi probírat kvality hudebníků a podrobovat někoho nesmyslným srovnáváním (pokud pociťujete nevyváženost naší a světové produkce v historickém měřítku, je také potřeba zamyslet se nad zdejšími podmínkami, které byly dány politickou situací). Ale právě v této době, kdy u nás působí tolik kreativních muzikantů, z nichž řada navazuje kontakty a spolupracuje se zahraničními muzikanty, a vzniká tolik zajímavých projektů, je pro mě tento termín opravdu překvapivý. A když budu pro představu jmenovat pár hudebníků konkrétně, tak mě šokuje označit hudbu, kterou zde ve svých projektech představuje například Jaromír Honzák, Marcel Bárta (a členové kapely Vertigo vůbec), David Dorůžka, nebo trio Roberta Balzara, jako „zatuchlou“ a „zamrzlou mezi 70. a 80. léty“. A vyvěsit něco takového (zcela nepravdivého) na internetu v době, kdy u nás lidé tak málo navštěvují jazzové koncerty, a možného neznalého čtenáře – potencionálního posluchače - takto odradit, se mi jeví jako vyloženě zlé.

    A ještě poznámku k jednomu místu Vašeho textu, která se týká přímo mě a mých spoluhráčů: píšete, že se naše kreativita bohužel stále přibližuje našim „dětským vzorům“. Nevím, co jste tím přesně myslel, ale pokud šlo o hudbu, tak jste konkrétní příklad neuvedl. Každopádně mě neznáte, nikdy jsme spolu o mém přístupu k hudbě nemluvili, a tudíž vůbec nemůžete tušit, kdo byly mé vzory v dětství, nebo kdo mě snad ovlivňuje nyní. V návaznosti na Vaši úvahu o „zamrzlých 70. a 80. letech“ pak na mne tato věta v textu působí, jako byste naznačoval, že nejpíš neznám nic novějšího a nevzdělávám se. A proti tomu se musím ohradit.

    Na závěr drobnost: uvedený total time neodpovídá délce desky.

    S pozdravem, Martin Brunner.

Zanechat komentář