Trio ve složení - Piero Barone, Ignazio Boschetto a Gianluca Ginoble - nevystoupilo v Praze poprvé. Naposledy se na stejném místě předvedli před dvěma lety, kdy při poctě legendárnímu italskému skladateli Ennio Morriconemu tehdy zazpívali výběr z jeho písní nejen z typických spaghetti westernů. Repertoár tohoto večera vycházel rovněž ze slavných italských filmových, operních či popových pecek, přesto byl ozvláštněn i o set dalších písní, které při minulém vystoupení posluchači ještě neměli tu čest slyšet.
Koncert odstartoval po osmé hodině večer. Trojice zpěváku v elegantních modrých oblecích v první části vystoupila pohromadě, prostor během večera si však pro sebe vyhradili i samostatnými výstupy. Stejně jako při minulém koncertu docházelo po každé písni k fascinujícím situacím. Nadšené fanynky předávali svým oblíbeným zpěvákům květiny či různé dary v taštičkách, až to evokovalo časy, kdy se fanoušci dělili na jednotlivé tábory členů Beatles. Každý z italských pěvců se svým stylem zpěvu i vystupování odlišoval a to se odráželo i na vděčnosti dychtivých fanynek. Zpěváci pod náporem květin také zavtipkovali, a oprávněně, že by si v Praze mohli otevřít květinářství.
Posluchači si z tohoto večera určitě odnesou vzpomínku na unikátní Ignaziovu verzi Who Wants to Live Forever od skupiny Queen či Eleanor Rigby od Beatles v podání Gianluca Ginoble. Právě tato aranž, řekl bych, patří vůbec k nejzajímavějším aranžím této skladby, jakou jsem slyšel. Právě Gianluca Ginoble prokazoval, že jeho polohy zasahují od popové roviny po operní. Naopak nejvíce klasicky operně vystupuje Piero Barone, který zaujímá konzervativnější polohu. Více svým zpěvem ctí klasickou italskou operu a jeho důrazný tenor by zřejmě uměl způsobit praskání žárovek v sále. Třetí z umělců - Ignazio Boschetto – rovněž představoval pružný styl zpěvu. V jeho podání například zaujala píseň The Winner Takes It All od skupiny ABBA, na základě které, dle vyprávění Piera Barona, byl přijat do Il Volo.
Názor redaktorky Adriany Semlové: Covery v nezvyklých aranžích, velkolepá produkce a především tři famózní hlasy. Tak by se dal shrnout dvou a půl hodinový večer v O2 areně pod taktovkou Il Volo. Sázka na pestrý repertoár, který kombinoval popovou scénu s klasickou operou, byl zkrátka zdařilý. Zpěváci byli suverénní jak při svých sólových písních, tak když harmonizovali společně. Piero Barone plnil roli nejvěrnější klasice a nejtradičnějšího pojetí bel canto, Ignazio Boschetto zase roli komika, který zvládá party operního pěvce i popového zpěváka. Nejvíce mě však oslnil hlas Gianluca Genobleho, který taktéž pojil obě linky těchto rozdílných světů. Jeho pojetí mé oblíbené Eleanor Rigby od The Beatles však vyznělo díky jeho barvě hlasu jednoduše úchvatně. Pro mě byla tato skladba jedním z vrcholů večera. Pokud spojit v mainstreamu pop, muzikál, covery i klasickou operu, pak je tohle jednoznačně ta nejlepší cesta. Nadchne a zážitek zůstane dlouho v paměti publika!
Bezpečnou oporou tenoristů byl Bohemian Symphony Orchestra Prague pod taktovkou Martina Šandy, který díky zesílení každého nástroje poskytl úžasné barvy i intenzitu, jakou nelze zažít na běžném akustickém koncertu. Nádherný zvuk celého tělesa dával vyniknout síle hlasů mladých italských zpěváků a obé výkony se tak výtečně párovaly jako dobré italské víno s vyzrálým sýrem. Scénu taktéž oživili dva hosté jako šťavnaté olivy - švýcarský violoncellista Jodok Cello a estonská sopranistka Elina Nechayeva.
Hudebníci během večera připomněli, že ačkoli se znají spolu navzájem od 13 let, letos oslavili 17 let existence uskupení Il Volo! Takové výročí je obzvláště pikantní k faktu, že hudebníkům je kolem třiceti let. Il Volo prokázali za léta svého působení, že nejsou jen tři mladí kluci s krásnými hlasy ze soutěže Eurovize – ale že jsou fenomén, který dokáže spojit různé generace. Včerejší koncert byl důkazem, že klasická hudba může být sexy, moderní a hlavně živá.
Z dalších skladeb jmenujme legendární italské písně jako O Sole Mio, La donna è mobile, Miserere či novější Il Mondo od Jimmyho Fontany, které tak chytře uměli Il Volo naservírovat mladým posluchačům. V symfonickém aranžmá se posluchači dočkali i jedinečné skladby My Way z repertoáru Franka Sinatry či populárního hitu jako Hallelujah od Leonarda Cohena. Nemohlo být samozřejmě opomenuto i dílo Ennia Morriconeho, od nějž Il Volo připomněli westernovou Ecstasy for Gold či filmový hit Cinema Paradiso.
S fanoušky se Il Volo rozloučilo emočně silnou Nessun dorma z opery Turandot Giacoma Pucciniho, po níž vskutku nikdo nemohl chtít více. Lze jen obdivovat, že zpěváci při více než dvouhodinovém vystoupení naservírovali posluchačům tolik krásné hudby.
