Festivalovou kroniku ale samozřejmě nepíšou jen fanouškovské návraty. Jako muzikant si opakovanou účast na Blues Alive můžete jednoduše vysoutěžit - takový byl v pátek případ srbských The Bad Week nebo severských sousedů ze slezského Onus Blues. Obě kapely si rok po sobě na jarním Blues Aperitivu odnesly diváckou cenu, tím ale výčet podobností nekončí. Byly to totiž hlavně foukačky Stefana Stefanoviće a Jaceka Szuły, které u obou kapel definovaly páteční festivalový úvod.
Při pátku jsem ale měla pocit, že každé z kapel sluší jiná ze scén než ta, na které se letos ocitla. Zatímco country bluesmani z The Bad Week si přídomek “strhující” zasloužili v oficiální programové brožuře hlavně díky loňskému debutu na klubovější Courtyard scéně, rockové zpěvnosti Onus Blues slušela spíš jarní soutěžní zastávka ve velkém sále. Na kvalitách obou kapel tahle skutečnost ničeho nemění, poskytla ale zajímavý vhled do vývoje dvou lehce soupeřících pódií, na nichž se už pár let Blues Alive současně koná.
A pak jsou tu comebacky, které se odehrají mimo pravidla kapelních klání. Ty si muzikanti v Šumperku pravidelně vyslouží, pokud se jim ve vystoupení podaří bluesový standard načechrat vlastním rukopisem. Není přitom bez zajímavosti, že s postupujícím festivalovým věkem se naopak stáří kapel, které v minulosti příjemně překvapily, snižuje. Jsou to tak muzikanti někde mezi třicátým a čtyřicátým rokem, po kterých festivalová dramaturgie díky jejich originalitě opakovaně šahá. Subtilní důkaz toho, že i přes četné povzdechy nad stárnutím scény se fanoušci určité míry obrody dočkali.
Dirty Deep na Blues Alive zahráli letos potřetí, poprvé před devíti lety. Bezprecedentní syrovost jejich premiéry umožnila francouzské trojici vystoupení zopakovat hned o tři roky později. A u trojky zůstáváme i letos, to když Dirty Deep zbourali Courtyard stage historicky nejkompaktnější smrští. Na ni se v party stanu čekalo a pařilo, jako kdyby měl být koncert ten večer jediný.
Kouzlo navazujících The Beaux Gris Gris & The Apocalypse tkví v přesně opačném - je to zřejmě jejich pět let staré vystoupení, které festivalové dramaturgii prvně rozvázalo ruce a umožnilo do Šumperka bez ostychu zvát kapely, které na bluesový základ vrství i jiné žánry. Britsko-americké duo - kytarista Robin Davey a zpěvačka Greta Valenti, opustili dekadentně-kabaretní vizuál a protentokrát opláštili blues aktuálními odkazy na rozmáhající se americanu, v níž průzračně čistý vokál frontmanky neuvěřitelně vyniká. Na Blues Alive si stage designem umělci pomáhají opravdu zřídka, The Beaux Gris Gris & The Apocalypse ale pokryvem z umělých růží a kovbojskými stejnokroji tuzemskému fanouškovi jemně připomněli, že svůj vkus může stejně jako o jejich hudbu obohatit i o muziku jejich vrstevnic jako Nikki Lane nebo Sierra Ferrell. Čelní představitelky alt-country do Česka nejspíš jen tak nezavítají, proto byl v pořadí druhý koncert The Beaux Gris Gris & The Apocalypse unikátní ochutnávkou aktuálního, zejména amerického zvuku.
Ono mísení žánrů se ale nevyhlo ani první z debutujících kapel - čtveřice v Londýně usazených Italů, The Cinelli Brothers, zaujala hlavně rozmanitými vokály, které muzikanti nechali dominovat právě v mimobluesových kolejích. Byl to tak podobný věk a evidentní chuť vypravovat se za hranici bluesové pentatoniky, která drtivou většinu staronových tváří první festivalový den charakterizovala.
To Sean “Mack” McDonald zavítal do Šumperka prvně, s přídomkem rodící se hvězdy. Čtyřiadvacetiletý kytarista z Georgie je už pár let pod kuratelou Jontavia Willise, který už inteligentní mozaiku z bluesových kořenů na Blues Alive jednou předvedl. Stejně jako u jeho mentora u McDonalda platí, že je “mladým ze staré školy”. Jeho hra nezapře vliv otce, jazzového bubeníka, jemnost hlasu zase vliv kostelní hudby. Příjemné překvapení se pak rodilo někde mezi četnými důvtipnostmi na hmatníku, vzhledem hipstera a suchým humorem, kterého se tak trochu navzdory svému uhlazenému vzhledu McDonald rozhodně nebál. Výjimečná osobnost a znalost nástroje proto slibovanou kategorii rostoucího talentu naplnila. V tomto ohledu snad jen třeba vzpomenout kolegu Tejeriza Sylvaina, bez jehož saxofonu by byl charakteristický zvuk rodící se bluesové veličiny přece jenom chudší.
A závěr večera? Tradiční formát spojující hvězdy Chicago Blues Festival s jejich hosty. Moment, kdy si úvodní festivalový večer tak nějak jednoduše sedá, zvuk významně zmohutní a upokojí hlavně příznivce stabilně kvalitního zážitku. Letošek patřil Selwynu Birchwoodovi a zpěvačce Carly Harvey. Ta je sice známá hlavně pro neotřelou kombinaci afroamerických žánrů s těmi indiánskými, byla to ale hlavně chicagská klasika, která i přes originalitu hostující zpěvačky úvodní den devětadvacátého ročníku uzavírala.
