Vrací se i Elijah Wald, fingerstylový kytarista a především doyen americké hudební archeologie. Z Waldova internetového deníčku mapujícího tuzemské turné se dozvídám, že jeho maminka pochází z rakouské metropole. Myšlenku na zajímavou paralelu s přídomkem “Malé Vídně”, kterého se Šumperk pro silnou historickou stopu tamějších architektů těší, mi v hlavě vzápětí střídá Waldův postřeh, že česká rádia jsou vlastně pořád plná socialistických předělávek původních country hitů.
Těžko říct, zda můžeme zdejší úspěch Waldova suchého humoru, který s oblibou podrývá muzikologické floskule, svést na nedaleké kořeny. Pravdou ale zůstává, že se svou schopností odmetat z hudební historie pohodlný balast dobyl předně světovou scénu - jedna Grammy za průvodní text o majiteli Arhoolie Records, Chrisi Strachwitzovi, a další nominace za předlohu k loňskému snímku Bob Dylan: Úplně neznámý, který významný muzikolog v neděli na Blues Alive uvedl, mluví ostatně samy za sebe. Tomu, kdo závěrečný festivalový den Waldovu akademickou polohu v šumperském kině nebo knihovně nestihl, budiž útěchou jeho obrovský webový archiv nebo množství dosud vydaných knižních titulů. Ty lze doporučit každému, kdo chce blues a příbuzné žánry nazřít mimo mainstreamový úhel.
Týmu kolem Blues Alive se daří festival zařadit do světového kontextu, současně ale nezapomíná na fakt, že je s místem svého konání neodmyslitelně spjatý. Duo šumperských rodáků, manželů Elišky a Martina Strachotových, se v rámci spolku Kytara Šumperk už deset let věnuje výchově dalších generací zdejších hudebníků. Festival se Strachotovými spojil síly už v létě na kytarovém táboře, vystoupení jejich osmi svěřenců v rámci nedělního odpoledního programu tak bylo nasnadě. Že je Kytara Šumperk líhní sebejistých muzikantů schopných obstát v profi konkurenci, potvrdila krom přítomnosti na velkém pódiu taky znatelná stopa jejího kytaristy Richarda Koláře na závěrečném popůlnočním jamu.
Následná koncertní oslava 75. narozenin Ondřeje Konráda, hráče na foukací harmoniku, který byl prakticky u všeho zajímavého, co československá žánrová scéna v průběhu času nabídla, se sice ze zdravotních důvodů musela obejít bez zpěvačky Markéty Foukalové a kytaristy Michala Pavlíčka. I přes absenci spolupracujících hostů se ale významné figuře jazzovo-bluesové scény nadšeně gratulovalo.
U svébytné osobnosti zůstal i počátek hlavního programu - hloubavé dimenze hlasu a kytary předvedl v samém úvodu třetího večera Robert Kordylewski. Polský výherce předloňského Blues Aperitivu přijel své komorně elegantní blues na House Stage zahrát protentokrát sám, sílu posluchačského prožitku to ale nikterak neumenšilo.
Jestliže noblesní bluesový soused utáhl úvodní vystoupení sólo, pak forte O. J. Žlábek bandu spočívalo naopak v tom, jak neuvěřitelně sehraná celá kapela poslední festivalový večer byla. Není se čemu divit, celá sestava kolem harmonikáře a zpěváka Ondřeje Žlábka má muzikantské ostruhy nabroušené hlavně kvůli masivnímu hraní po pražských jazzovo-bluesových klubech. Přestože je jejich tvorba spolehlivě ukotvená v tradici, díky hmatatelnému nadšení ze společné hry jsem si navzdory předvídatelnosti hudebního formátu jejich koncert moc užila.
Slyšet obdobu chicagského blues bylo pro letošní devětadvacátý ročník symptomatické, o to víc pak publikum potěšil výlet za jeho hranici. Ano, housle na Blues Alive zase tak často nevídáme. Historicky se na festivalu jako dominanta objevily třeba v rukou Jana Gałacha.
Když se tak na pódiu objevila Anne Harris, pro kterou je tenhle nástroj nepostradatelnou složkou jejího hudebního výrazu, vzpomněla jsem si mimoděk na Waldovu poučku, která na šumperských prknech zazněla před čtyřmi roky - housle byly součástí bluesové hudby odjakživa, přesycený trh je ale v bluesovém repertoáru tolik nevyžadoval, a tak o jejich původním dvanáctkovém odstínů víme poměrně málo.
Americká houslistka svůj projev nekomplikovala, společně s kytaristou Markusem Jamesem a bubeníkem Larry Thompsonem pod hlavičkou projektu Halo Rider stavěla svůj zvuk na hypnotické symbióze ne nepodobné pouštnímu blues. James i Harris ostatně mají s jeho malijskou obdobou bohaté zkušenosti. Sugestivní, deltou zašpiněný zvuk byl tak v rámci klasičtěji pojatého ročníku zjevením a o Halo Rider se opakovaně mluvilo minimálně jako o objevu večera.
Srovnatelné přídomky si ale vysloužila taky britská zpěvačka Alice Armstrong. Mladý ostrovní talent se redukovat oblíbenou škatulkou “majitelky velkého hlasu” v neděli rozhodně nenechal. Armstrong se z téhle kategorie na Courtyard Stage vymanila nejen tím, jak lehce bylo schopna přejít od autorské balady třeba k rockověji pojatému kusu, ale zejména pro uvěřitelnou kombinaci adekvátního sebevědomí a civilnosti. Alice Armstrong si jednoduše (byť mohla) na nic nehrála. Tahle karta u tuzemských diváků působí s jistotou, o to spíš v momentě, pokud máte jako tahle Angličanka talentu na rozdávání. Není proto divu, že muzikantka v Šumperku v neděli vyprodala své aktuální EP a na její, byť symbolickou zastávku na popůlnočním jamu se netrpělive čekalo.
To allstar band harmonikáře Marka Hummela a kytaristy Ansona Funderburgha byl zase pevným návratem k ustálené bluesové praxi. I když si na Blues Alive užívám spíš přibývající žánrové odbočky, nešlo v neděli pominout fakt, že je v publiku stále významné procento fanoušků, kteří přítomnost klasického pojetí dvanáctky bez dalšího kvitují.
Následující rakouská čtveřice ale bluesové zvyklosti přece jenom provzdušnila. Naposledy basovou linku za žestě obstaral před dvěma lety suzafon u Francouzů Delgrès, letos to byla především tuba, která u The Lettners Combo vzduchem tvrdila muziku. Jörg Brunnbauer, kterého emeritní festivaloví návštěvníci pamatují za bicími v Roosevelt Houserockers, se protentokrát chopil hlavně foukačky a rytmiku ponechal pochodové podobě Andrease Lugera. The Lettners se s party stanem dvakrát nepárali a tempo v něm hrnuli neochvějně před sebou.
Pokud ale něčímu zvuku svěřit přídomek hřmotný, pak rozhodně druhému z letošních headlinerů - bluesrockový král Walter Trout hrál, jako by mělo jít o jeho poslední koncert. Není divu, nedávnou historii kytarového velikána skutečně definuje život ohrožující zkušenost. Trout o něj bojoval upoután na lůžku po několik měsíců. Byla to až úspěšná transplantace jater, na níž se finančně podíleli mimo jiné jeho fanoušci, která kytaristu vrátila zpět na koncertní pódia. O zlomovém okamžiku Walter při nedělním šumperském finále mluvil a možnost comebacku tu obecenstvu vracel po boku kapely i svého syna Jona naplno.
