Island je země sněhu, chladu a půl roku i tmy. Často si lidé vybaví v tomto prostředí drsné vikingy někde v osamocené krajině, a v hudbě metalové kapely jako jsou Skálmöld nebo Svartidauði, nebo atmosféru filmu Hlava plná metalu. Ale pokud mají něco společného s kapelou Árstídir, tak pak je to pouze zmíněný motiv krajiny. Zasnění, intimní aranže, akustické provedení. To jsou Árstídir. Dnes čtyři členové kapely (když vznikli v roce 2008, tak jich bylo šest) dokážou představit folkovou muziku Islandu s popovým nádechem, ale přesto je to výjimečný zážitek. Velké plus kapely jsou jejich vlastní skladby s texty v islandštině i v angličtině, kdy během prvních tónů ihned rozpoznáte zvuk kapely i její sdělení, aniž rozumíte slovům. Ano, je to trochu klišé, ale barvy hlasů, procítěnost i společné zpěvy opravdu stačily, aby posluchač porozuměl.
Árstídir začali malou chvilku po deváté a neměli žádného předskokana. Na žádost kapely byl tento koncert nekuřácký, což v Lucerna Music Baru byl opravdu překvapivý začátek. Čtyři členové kapely si k sobě na turné přizvali pátého doprovodného muzikanta - cellistu. První skladby zazněly z loňského alba Hvel (nyní vydali nové CD spolu se zpěvačkou Anneke van Giersbergen nazvané Verloren Verleden), a právě tyto písně utvořily velice intimní, komorní atmosféru, protože jsou ještě více snovější a pomalejší než jejich dřívější tvorba. Melancholické kousky Things You Said nebo Someone Who Cares hned na úvod publikum mrazivě připravily na starší tvorbu. Ta se nesla ve stejném duchu, přesto už zde vyznívaly gradace.
Houslista Karl James Pestka byl po celou dobu výrazným sólistou, jehož nástroj velmi důrazně oživoval skladby. Dával jim nádech dálek a spolu s cellem ve společných partech oba smyčce orchestrálně přiblížily přírodu v mollových tónech. Nikdo nebyl "ten hlavní" frontman, což byl velmi sympatický prvek.Každý člen si vzal alespoň jednou za večer slovo a popsal krátce a vtipně nějakou historku nebo představil následující skladbu. Komunikace s publikem fungovala skvěle, a během skladeb bylo v celém klubu úplné ticho, které vždy rozrazil až hlasitý potlesk.
Kytaristé Gunnar Már Jakobsson a Daniel Auðunsson plnili se svými nástroji spíše doprovodnou akordovou roli, občas však zahráli melodie skladby, které se krásně vykrývaly spolu s klávesami v podání Ragnara Ólafssona. Právě klávesista udával často melodie i si zasóloval a ledově temný zvuk kláves umocňoval celkový prožitek. Vystačili si zcela bez problému bez jakýchkoli perkusních nástrojů, a tak rytmus určoval každou chvíli jiný nástroj.
Nicméně nejlepší výkony podávali hudebníci ve zpěvu, na kterém jsou jejich skladby postavené. Jeden ze čtyř členů měl vždy prostor pro sólový zpěv ve slokách, tudíž se střídaly barvy jejich hlasů, tóniny i celková poloha skladeb. Poté se přidali postupně i další tři, většinou v refrénech. Mísení hlasů tvořilo nádherný souzvuk, ve kterém byly slyšet jednotlivé polohy i výšky, a to ať už zpívali dva, tři nebo všichni čtyři. Zpěv vynikl ještě více při třech skladbách zpívaných a capella, kdy se všichni přeskupili od svých nástrojů dopředu pódia a zazpívali skladby bez doprovodu, jež zněly polyfonně. Různé výšky, hlasové polohy i jemná práce s hlasitostí vytvořily opravdu nezapomenutelný zážitek. Hlasy jim perfektně ladily a střídaly se v lehkých sólech, kdy jeden zpěvák vždy na chvíli vybočil ze skupinového zpěvu a ozvláštnil tak skladbu.
Starší skladby, jako jsou Ljóð í sand nebo Á meðan jörðin sefur, naživo nadchly vícehlasými refrény a velmi vydařenou a zapamatovatelnou melodií. Skupina na konec vystoupení vsadila na skladbu Shades, která svými výživnými smyčci v úsečném a tajuplném rytmu rozproudila a nabudila publikum po více snových baladách. Angličtina byla prakticky jen jinou formou podání skladby a velmi té poslední seděla. Samozřejmě se pak kapela ještě vrátila na dva přídavky a zakončila tak hodinu a půl dlouhý set, který v přibližné polovině rozdělila přestávkou.
Přečtěte si také rozhovor s Árstídir
World music je dnes žánr, který je velmi dobré střežit, jelikož mnohé kultury upadají v zapomnění, nejsou v hudebně-kulturním prostředí tolik skloňované nebo není mnoho lidí, kdo by ho hrál nebo více prezentoval. Stejně tak publikum je spíše minoritní. Však častým kamenem úrazu tohoto žánru je umělost a jakási hra s posluchačem na exotiku. Opravdu neotřelým a neoposlouchaným přístupem je právě hudba, kterou dělají Árstídir, vycházejí z folku, ze starých islandských balad, ale přesto skládají vlastní, nové písně, které hudbu nejen představují, ale také posouvají do současnosti. Díky tomu se posluchač nejen seznámí s islandštinou jako s jazykem specifickým, ale i zpěvným, ale také si užije skutečný hudební zážitek. Českou republiku má kapela ráda a navštěvuje ji pravidelně každý rok, takže třeba zase za rok bude moci trochu zmrazit středoevropskou pevninu.
