Těžko lze srovnávat dvě odlišná uskupení, která ten večer vystoupila za sebou. Obě odhalila převážně svou autorskou tvorbu, která staví na odlišných základech. Miroslav Hloucal a jeho kvartet představil tradičnější formu jazzu, Luca Ciarla kvartet zase cesty mnoha místy světa, což samo o sobě přispělo k rozmanitosti večera s patřičnou reakcí publika.

Alterna však nepraskala ve švech, byl to příjemně zaplněný prostor. Těžko také říct, na které kvarteto se posluchači přišli podívat spíš, poněvadž rozdíly byly patrné i v pojetí přijímání hudby. Tuzemští vystupující byli odměňováni klasicky, po částech, shodně s žánrem. Zahraničním diváci tleskali o to bouřlivěji po skladbě, což zpočátku možná budilo rozpaky na obou stranách. Byla to zkrátka alternativa se vším všudy.

Když tedy po kvartetu Miroslava Hloucala, Lubomíra Šrámka, Josefa Feča a Mariána Ševčíka nastoupili tmavě odění Italové, ocitli jsme se tu na Balkáně, tu v Indii anebo v Jižní Americe, ale také v jejich rodné zemi s tradiční Bella Ciao. Především jsme však viděli dokonalou souhru, a to nejen když housle hrály totožnou melodii s akordeonem, citlivé naslouchání spoluhráčů právě hrajícího člena a samozřejmě zapojení neotřelých nástrojů, rytmů a techniky za účelem přiblížení tématu skladby (Train Song). Pozorovali jsme tak různé přesahy, ale ve skutečnosti i klišé, které nikdy neomrzí - schopnost dojmout. Možná proto bylo publikum po většinu tohoto vystoupení v úžasu. Luca Ciarla, Vince Abbracciante, Nicola Di Camillo a Francesco Savoretti v tomto směru odvedli skvělou práci.