Těžko říci, zda bylo dílem náhody, a nebo promyšleným záměrem umístění koncertů dvou výrazných pěveckých osobností současné norské scény hned za sebe. Zatímco mladší z dvojice Aurora Aksnes obsadila největší stage festivalu, její o více než o deset let starší kolegyně Suzanne Sundfør se musela spokojit "pouze" s druhým největším pódiem na Alcerol Mittal Stage. Ať už to bylo jakkoli, tato konfigurace dovolila zajímavé a bezprostřední porovnání.
Aurora Aksnes je novým a mladým objevem - talentovanou zpěvačkou, kterou se nebáli pořadatelé umístit právě na největší stage festivalu. Její křehké vzezření a spíše zadumanější skladby mohly leckoho před jejím koncertem znejistět, zda tak velkou stage "utáhne", ale již po několika úvodních skladbách se jakékoli původní obavy rozplynuly. Křehká dívka je totiž majitelkou velkého (a vysokého) hlasu, na kterém na druhou stranu z podstatné části stojí a padá celá její tvorba. Tak jako tak, v rychlých i pomalejších a temnějších skladbách dokázala mladičká Aurora kapelu i publikum v klidu utáhnout a chvílemi se zdálo, že jí ani největší pódium festivalu dostatečně velké není. Nutno také pochválit skvěle sestavený setlist, který zanechal publikum v závěru přesně tam, kde měl. Přídavek se nekonal a to je dobře !
O několik minut později na vedlejší stage začínal koncert její o řadu let zkušenější harcovnice Suzanne Sundfør. Větší usazenost a hudební vytříbenost je vzhledem ke zkušenostem daným věkovým rozdílem pochopitelná a i to je důvod, proč se Suzanne zcela logicky může pouštět v posledních letech do zcela nových hudebních končin. Její poslední tvorba ač aranžérsky dobře zvládnutá je však možná často až moc překombinovaná a platilo to částečně i v případě jejího vystoupení. Výrazově a emocionálně byl její koncert také výrazně jednotvárnější, než v případě její mladší předchůdkyně.
Samostatnou kapitolou druhého dne Colours Of Ostrava byl koncert zpěvačky Anohni. Pokud by míra polarity názorů na koncert jakéhokoli hudebníka byla zároveň měřítkem jeho geniality, pak můžeme s klidným svědomím konstatovat, že Anohni je genius. Pro mnoho lidí byl její páteční koncert neopakovatelným zážitkem plným silných emocí, pro další pak vystoupením za hranicí kýče. Zcela zásadní byl v jejích skladbách důraz na obsahovou stránku, tedy především na sdělení jejích názorů. Provedení jednotlivých skladeb bylo už pak víceméně věcí druhořadou. To stejné pak platilo i o řemeslně velmi dobře zpracovaném vizuálním doprovodu jejích skladeb. I ten byl koncipován velmi jednoduše pouze s jasným cílem podpořit a umocnit emoce posluchačů, a tím pádem ještě více zacílit na obsahovou stránku věci. Ať už jste si z jejího koncertu odnesli depresi a pocit mírného zneužití, a nebo naopak silné pohnutí, druhý den jste si na její koncert s více či méně příjemným zamrazením v zádech vzpomněli tak jako tak.
Největší scéna festivalu patřila po půlnoci kapele Of Monsters and Men. Z kapely od prvních minut sršela energie, která se rychle přenesla i na všechny pod pódiem. Dřevní a usazené groovy ala Mumford and Sons, všichni členové kapely zpívající (včetně těch, kteří před sebou neměli mikrofon), hudba přímočará a úderná, zahraná s nadšením a lehkostí. Radost.
Prohlédněte si také fotografie z druhého dne festivalu
První polovina festivalu je za námi, druhá ale ještě před námi - stejně jako další porce zajímavé hudby.
