Volba menšího ze sálů plzeňské Měšťanské besedy se zdála před začátkem pátečního koncertu poněkud překvapivá, ale nakonec musel člověk uznat, že to byl velmi dobrý tah. Ačkoli je Erik Truffaz leaderem celé kapely a doslova již po několika vteřinách i jejím poznávacím znamením, klíčovou roli v celém soukolí hrají i jeho spoluhráči. Truffazův jemný tón, při kterém chtě nechtě zavíráte oči, a hojně nahallený zvuk jeho trubky, který člověku dává pocit jakési absence zemské přitažlivosti, by totiž s nevýraznou a plochou rytmikou a upozaděnými spoluhráči už po několika desítkách minut buď člověka uspal (což ale nemusí být nutně špatně), a nebo přinutil k tomu, aby se jeho myšlenky rozběhly někam daleko z koncertního sálu.

Tak tomu ale v případě kvartetu Erika Truffaze v pátek 16. října rozhodně nebylo, a proto tedy to, co by v Truffazově případě mohlo znamenat spíše handicap, nakonec v celém kontextu vyznělo parádně. A velkou zásluhu na tom měli již jednou zmínění spoluhráči. Zejména je nutné vyzvednout výkon klávesisty Benoita Corboze, který vetšinu večera hrál na Fender piano, ale tu a tam se natočil i ke svým druhým klávesám simulujícím hammondky. Jeho sóla v jednotlivých skladbách byla hravá, melodická, a zapálení tento extrovertní hudebník projevoval někdy až s takovým elánem, že měl člověk obavy, aby nespadl ze své stoličky.

Blýskl se také krásným momentem, kdy se přibližně v polovině koncertu přesunul ke křídlu, umístěnému nalevo od jeviště, a uvedl jemným intrem krásnou intimní skladbu, kterou poté skvěle podtrhl i Erik Truffaz. Neméně důležitým členem kvartetu byl i všestranný bubeník Arthur Hnatek. Ač nejmladší člen kvarteta, rozhodně za svými spoluhráči nezaostával, ba naopak. Ukázal se jako všestranný hudebník, velmi citlivě reagující na jemné nuance Truffazova výrazu, ale zároveň schopný řádně "zazlobit" jak v rovnejších a groovovějších pasážích, tak i v těch jazzových. Největší potlesk publika také sklízela jeho sóla. 

Podívejte se na fotografie z koncertu v Praze

Rytmická rozmanitost jednotlivých skladeb pohybujících se od poměrně složitých patternů "na pět" až po rovné a často až funkové groovy byla hlavním poznávacím znamením večera a zároveň protikladem k Truffazovu jemnému a stabilnímu tónu. Arthur Hnatek společně se skvělým baskytaristou Marcellem Giulianim tvořili nerozbitný stroj, který v závěru koncertu strhl většinu osazenstva i k tanci mezi stoly. Vzhledem k poměrně formálnímu prostřední koncertního sálu, se jednalo o okamžik poměrně vtipný, ale přesně vystihoval to, jak se Plzeňanům koncert líbil. Mimo skvělé výkony hudebníků nutno vyzvednout i znamenitý zvuk, který byl v režii osobního zvukaře kapely.

Festival Jazz bez hranic již opět po několikáté potvrdil, že dokáže do západočeské metropole nalákat zajímavá jména a nezbývá, než se těšit na to, co si pro nás pořadatelé připraví příští rok.