Pořadatelé festivalu Prague Proms si na dobrém dojmu této hudební události dali opravdu záležet. Již zdálky si příchozí mohli všimnout na Rudolfinu rozvěšených praporů se Zappovou podobiznou, po vstupu uvaděči v hippiesáckém oblečení nabízeli žvýkačky zabalené jako joint a v neposlední řadě byla možnost si zakoupit trička, plakáty a nahrávky se Zappovou hudbou. Posluchači sami byli již navíc před koncertem vyzváni, aby přišli oblečeni v dobovém oblečení. Nutno dodat, že atmosféru koncertu v Rudolfinu to příjemně prohřálo.
Výjimečnost této hudební události podtrhla nejen přítomnost České televize, která tento koncert přišla zaznamenat, ale také vzácná návštěva – Diva Zappa, nejmladší Frankova dcera, která se přijela na koncert podívat.
Ale nyní již k hudbě. Koncertní repertoár byl sestaven tak, jako kdyby ho vybíral sám Frank Zappa. Ten totiž po svých posluchačích v hudbě vždy vyžadoval naprostou pozornost a zkrátka je nešetřil při užívání složitých kompozičních postupů a obratů, v nichž si tolik liboval. První část koncertu se tak nesla v experimentálních a divokých skladbách z různých Zappových období.
Řízení orchestru se chopila americká dirigentka japonského původu – Sarah Hicks. Usměvavá a energická žena si brzy získala sympatie publika svým neortodoxním přístupem, který ovšem nijak nesnižoval její nasazení. Poté, co zahájila koncert skladbou Dupree´s Paradise, se divák musel brzy začít zaposlouchávat do divokých soukolí aranže této skladby z roku 1973. Zappova hudba v sobě vždy obsahovala řadu nevšedních skladatelských prvků, časté změny temp a skoků z pomalých do rychlých a někdy až disharmonických poloh.
Na koncertě došlo i orchestrální podání skladeb složených na syntezátoru Synclavier
V tomto duchu se drželi aranžéři koncertního repertoáru zappovské tradice a posluchače rozhodně nešetřili. Jakkoliv tak byla již první skladba experimentálně pojata, překonaly ji i následující dvě skladby – While You Were Art II (z desky Jazz from Hell), která se dočkala světové premiéry transkripcí a aranží z původní podoby, kdy ji složil a nahrál Frank Zappa sám na syntezátoru Synclavier, a Bogus Pomp (z desky Orchestral Favorites z roku 1979), již dirigentka Sarah Hicks představila jako nejtěžší skladbu večera.
Diváci se tak dočkali kromě divoce znějící skladby i řady pozoruhodně užitých divadelních prvků – od výstřelu signální pistole až po zvuky fistule, načasovaného smíchu symfoniků, nečekaných pauz a skoků. Zde dostali posluchači asi nejvíce zabrat a lidé, co neznali Zappovu tvorbu, si tak možná v tu chvíli říkali, kde se to vlastně ocitli. Po této složité kompozici sympatická dirigentka oznámila, že před pauzou odmění posluchače odlehčenějším kouskem – písní G-Spot Tornado, kterou Zappa rovněž složil na Synclavier, ale kterou zároveň ještě i on stihl za svého života v roce 1992 zahrát v orchestrální podobě s tělesem Ensemble Modern v rámci projektu Yellow Shark.
Co bylo snadné na Synclavieru, to bylo těžší převést pro živé těleso. Český národní symfonický orchestr se s tímto kouskem vypořádal se ctí a veselá a rytmická skladba tak divákům ulevila na chvíli od šílených předchozích experimentů. Zároveň touto skladbou byla zakončena první půle koncertu.
Ta druhá byla zahájena opět v jiném duchu – v podání kapely složené z bývalých Zappových hudebníků. Za klávesy zasedla skutečná legenda – klávesista Ian Underwood z původního obsazení Mothers of Invention (a zároveň manžel Zappovy vibrafonistky Ruth Underwood), baskytarista Scott Thunes, který proslul divokými tanečními a pohybovými kreacemi v rámci koncertní show v 70. a 80. let, kdy se Zappou vystupoval. Bubeníka Joea Traverse a kytaristu Jamieho Kima čeští posluchači mohli vidět naživo při dříve uskutečněných koncertech projektu Zappa plays Zappa, s nímž se přijel dvakrát Dweezil Zappa.
Druhá polovina se nesla v melodičtějším duchu, kdy byla zahájena písní RDNZL z roku 1972, opravdový test virtuozity pro hudebníka, který ale kapela s přehledem zvládla. Po něm si střihl příjemné klavírní intro a tedy i sólový part zároveň Ian Underwood. Vystřídal ho nádherným bicím sólem a úvodem písně The Black Page Joe Travers, jenž tak potvrdil Frankova slova svému synovi Dweezilovi, když ho přijímal do kapely: „Teď máš opravdového bubeníka." Píseň Black Page #1 celkově patří k jedněm ze Zappových nejslavnějších a nejpopulárnějších kousků už pro nevšední bubenické intro.
Kapelová část večera byla zakončena takřka valčíkovou verzí písně Marqueson´s Chicken. Po ní nastoupil opět orchestr, který již společně s kapelou potěšil posluchače majstrštykem The Dog Breath Variations/Uncle Meat ze stejnojmenného Zappova filmu. Druhá polovina se nesla celkově v klidnějším a melodičtějším duchu jako odměna pro ty, co zvládli náročnou první půli. Ve společné sestavě kapely a orchestru došlo i na dva kousky, které Frank Zappa přearanžoval a zpracoval s tělesem Ensemble Modern – písně Moggio a Strictly Genteel. Večer poté završila jedna z nejslavnějších Zappových skladeb – Peaches en Regalia. V podání orchestru a zkušené kapely důstojná a dojemná tečka za tímto výjimečným koncertem v Rudolfinu.
Publiku, orchestru i kapele vzdala hold nejen usmívající se Sarah Hicks, ale i Zappova dcera Diva, která samým dojetím nemohla téměř mluvit, přesto poděkovala jak kapele a orchestru, tak i publiku. Dojemný konec koncertu si v paměti odnesli všichni přítomní, a kdo vydržel do konce, rozhodně nelitoval, neboť výběr skladeb a zpracování patřil opravdu k unikátním hudebním zážitkům, na které se jen tak nezapomíná.
