Zatímco asi patnáct minut před oficiálním začátkem koncertu byl prostor pražské Archy ještě poloprázdný, již o několik minut později byla situace zcela jiná. Koncert Johna Scofielda, obzvláště s programem, jaký si připravil, byl pro značnou spoustu lidí velkým lákadlem a na návštěvnosti to bylo rozhodně znát. Nechybělo totiž mnoho a Archa by byla zaplněna zcela. Akademická čtvrthodinka sice na začátku nechyběla, ale v kontextu celého koncertu se tento detail jevil jako zcela zanedbatelný. Málokdo totiž v okamžiku, kdy kapela vstupovala na pódium, tušil, že ho čeká téměř tříhodinový koncert. V tomto směru tedy jedenašedesátiletý Scofield strčil do kapsy velkou většinu svých o mnoho mladších kolegů.

Čtěte také: Kytarista John Scofield s orchestrem a big bandem zahájil koncertem dánské předsednictví Evropské unie

Již po prvních skladbách bylo zcela jasné, že posluchači „dostanou přesně to, co chtějí“, tedy především mix scofieldových kompozic z obou überjamovských alb, přičemž převažovaly především písně z alba nejnovějšího, nesoucího se v duchu jazzrocku a groovu. Většina skladeb se nevyznačovala přílišnou harmonickou složitostí, ale o to víc se zde projevoval jako tmelící prvek zvuk a výraz scofieldova telecastera. Právě díky této kytaře a jejímu zvuku byl občas jakoby odněkud z dálky cítit i vliv country, následně ovšem zcela zapuzený energickým jazzrockovým sólem na pozadí perfektně vygradované rytmiky. Scofieldova kytara působila celý večer velice vůdčím a přesvědčivým dojmem a mistr rozhodně věděl, co dělá.

Po několika úvodních zahřívacích skladbách se kapela rozjela na plné obrátky a po prvním perfektně vystavěném sóle plném rychlých hadů a nečekaných rytmických zvratů již nikdo nepochyboval, že John Scofield rozhodně patří ve svém oboru stále ke světové špičce. Jeho osobitý styl je snadno rozpoznatelný a velmi technický, protože nezřídka hraje i poměrně rychlé pasáže prstovou technikou, což není zcela obvyklé. Velmi podstatnou složkou většiny scofieldových písní jsou i různé samply a doprovodné zvuky, které celou zvukovou plochu výrazně dotvářejí a byly v tento večer zcela v režii doprovodného kytaristy Aviho Bortnicka. Tyto efekty ovládal Bortnick nejen pomocí notebooku umístěného přímo před ním na pódiu, ale i úderem do strun na své kytaře. Kromě něho nesmíme zapomenout i na bezchybně pracující rytmickou sekci, kterou tvořil baskytarista Andy Hess a teprve 28letý bubeník Louis Cato, který byl kromě Johna Scofielda asi nejvýraznější postavou večera. V průběhu koncertu se blýsknul několika údernými sóly a zcela na závěr dokonce přesvědčil posluchače i o tom, že rozhodně není ani špatný zpěvák (to, že je i špičkovým hráčem na baskytaru posluchačům ovšem zatajil).

Pokud byl úterní koncert něčím vyjímečný, rozhodně to byla jeho délka. Nestává se totiž často, aby koncert trval bez přestávky déle, jak dvě hodiny. V případě Johna Scofielda nechybělo ale mnoho a byla by pokořena hranice ještě o hodinu delší. S ohledem na celý průběh koncertu nebyl tento fakt příliš pozitivní. Tak jako tak John Scofield dokázal, že je skvělým kytaristou a velmi osobitým skladatelem.